19 – Psychologické interpretace umění

Psychoanalýza

- původně léčebná metoda, metoda léčby psychických poruch
- psychologický směr založený na přesvědčení, že sexuální pud má rozhodující vliv na vývoj jedince; vychází z teorie podvědomě potlačených konfliktů (zejména sexuálních) a jejich vlivu na duševní stav a chování
- psychoterapie založená na odhalování a uvědomování podvědomých konfliktů pomocí produkce volných asociací pacientem a jejich interpretací navozovaných psychoterapeutem
- zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem psychoanalýzy byl Freud, k dalším psychoanalytikům patřili Jung, Adler a Fromm
- psychoanalýza se rozšířila během prvních desetiletí 20. stol., brzy pronikla za hranice medicíny a psychologie a ovlivnila některé směry společenských věd a umění

19A – Sigmund Freud 1856–1939

- rakouský lékař a psycholog, neurolog, psychopatolog; zakladatel psychoanalýzy = léčebná metoda a později celý ucelený teoretický systém; v terapii vyvinul metodu volných asociací a odreagování
- osobnost se skládá
  • id – ono – pudy
  • ego – já – vědomí
  • superego – nadjá
- sexuální determinace velké části lidského chování, prožívání i duševního vývoje; i kultura má být objasněna z konfliktu libida (touha po slasti) a reality; jeho zdůrazňování sexu má i svou společenskou podmíněnost – Freud reaguje na maloměšťáckou morální pruderii konce století, která vyvolávala četné neurotické poruchy; za všemi neurotickými traumaty vězí sexuální pud
- oidipovský komplex = pokušení dopustit se incestu s vlastní matkou a zabít svého otce jako svého soka
- dále Freud zkoumal hysterii, která souvisí s neurózami – neurózy jsou duševní šrámy zakotvené v našem podvědomí mimo dosah lidské mysli, nejsou schopny se sami vysvobodit, toho lze dosáhnout pouze odreagováním
- za královskou cestu do nevědomí považoval Freud sny
- „dokážu, že existuje psychologická technika, jejíž pomocí je možné vykládat sny“
- výsledky práce s volnými asociacemi ho přesvědčily, že mnohé z těchto asociací jsou uloženy pod úrovní vědomé mysli a jsou spojeny s citovými škodami napáchanými v raném dětství vytěsňováním a zkreslováním životních instinktů, zvláště sexuálních potřeb, v zájmu společnosti a rodiny
- k nevědomí se lze dostat prostřednictvím snů; v bdělém stavu je id udržováno v mezích egem, racionální částí mysli, která je zakotvena ve střízlivém uvažování a lpí na získaném smyslu pro mravnost
- ve spánku však ego ztrácí kontrolu a do popředí vstupuje id, které zaplavuje mysl svým nemorálním programem – v té chvíli vstupuje do hry mentální mechanismus, který Freud nazývá cenzor - ten transformací nevědomých materiálů do umírněnější formy uchraňuje ego od rušivé záplavy, která by mohla snícího až probudit
- cenzor propustí snový obsah jako neškodný

Mýtus o Oidipovi

V antickém příběhu o králi Oidipovi nalezl Freud předobraz pokušení dopustit se incestu s vlastní matkou a zabít otce jako svého soka. Podle Freuda tento pocit v době dospívání zakouší každý mužský jedince. Tento jev pak nazval podle antického hrdiny příběhu Oidipovým komplexem a použil jej jako klíč k řešení neuróz u řady svých pacientů.
Ve městě Théby vládl král Laios s královnou Iokasté; rmoutila je bezdětnost, obrátili se pro radu na delfskou věštírnu; dostalo se mu odpovědi, že dítě, které by mu porodila královna Iokasté, by se stalo jeho vrahem; když se pak královně narodil syn, Laios jej svázal a pohodil na pastvinách na hranici království; našel pastýř, pojmenoval jej Oidipús (opuchlá noha) a odnesl jej do města Korintu, kde byl Oidipús bezdětným královským párem přijat za vlastního a vychován jako následník trůnu; když se ovšem Oidipovi již jako mladému muži vysmál jeden z jeho vrstevníků, že se vůbec nepodobá svým rodičům, vydal se hrdina do Delf zjistit ve věštírně tajemství svého původu. Kněžka Pýthie ho označila za budoucího vraha svého otce a manžela vlastní matky. Oidipús nechtěl způsobit neštěstí svým domnělým rodičům, které miloval, a rozhodl se proto již nikdy nevrátit do Korintu. Vydal se opačným směrem a střetl se s vozem, na němž seděl jeho skutečný otec. Laios se obořil na Oidipa, aby mu uvolnil cestu jako urozenějšímu, Oidipús odmítl a Laiův vůz mu přejel nohu. To Oidipa rozlítilo – vozataje zabil a koně přiměl, aby Laia usmýkali s smrti. Pak Oidipús zodpověděl hádanku Sfingy, která nato skočila do propasti a roztříštila se na kousky. Vděční Thébané přivítali Oidipa jako zachránce, prohlásili jej králem a oženili jej s královnou po Laiovi, aniž by kdokoliv tušil, že je to jeho vlastní matka.
Žili spolu řadu let, Oidipús byl Thébanům dobrým a spravedlivým králem. Potom se ovšem na Théby snesl mor a delfská věštírna radila jediné: vyhnat vraha krále Laia. Věštec za vraha označil samotného Oidipa, čemuž zpočátku nikdo nechtěl uvěřit, dokud posel nepřinesl dopis z Korinta, v němž byly popsány okolnosti, za nichž byl Oidipús osvojen. Poté co zjistila, že je manželkou vlastního syna, se Iokasté hanbou a žalem oběsila, zatímco Oidipús vytrhl z jejího šatu jehlici a sám se oslepil. Pak odešel do vyhnanství provázen dcerou Antigonou a po letech zemřel uštván Erinyemi, které podle starořecký představ pronásledovaly ty, kdo zavinili smrt svých rodičů.

19B – Carl Gustav Jung 1875–1961

- švýcarský psychiatr, psycholog a psychoterapeut, filosof kultury; zakladatel analytické psychologie; přispěl ke studiu – zkoumání příčin a léčbě schizofrenie; vytvořil analytickou psychologii s učením o kolektivním nevědomí; jeho učení má spekulativní a mystické rysy
- jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie
- v opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě
- významně přepracoval používaný asociační test, rozšířil škálu podnětných slov i asociačních párů
- asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých afektů v lidské psychice
- ve fabulacích = vymýšlení příběhů – duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy
- studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní
- spolupracoval s Freudem; v určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak: také důvěra a přátelství
- freudovská psychoanalýza, která se zaměřovala na sexuální původ neurózy, však připadala Jungovi příliš omezená, přál si pracovat s „trajektorií“ neurózy a jejími implikacemi pro budoucí vývoj pacienta; stejně tak pojetí komplexu jako jakéhosi sexuálního rezidua z psychických prožitků raného dětství mu přišlo jako silně omezující
- zatímco pro Freuda byl symbolismus z větší části důsledkem historického a kulturního kontextu, Jung kladl na tyto faktory minimální důraz a zaměřil se na neosobní vrstvu lidské duše, kterou nazval kolektivní nevědomí – zde se začaly společné cesty rozcházet
- neustále se snaží zdůrazňovat empirickou povahu duševních výpovědí a je si zároveň vědom, že pro moderní vědecký názor nebude snadné tento fakt přijmout; poukazuje na nebezpečí plynoucí z oddělení psychického světa od racionalisticky chápané skutečnosti
- na mnoha místech vyslovil předtuchu nebezpečného vlivu nezpracovaných nevědomých archetyp, která se mu splnila druhou světovou válkou
- v těchto úvahách dospěl Jung k podstatnému zjištění, že vědomí a nevědomí s k sobě chovají komplementárně a kompenzačně; různé varianty vztahu vědomých a nevědomých faktorů jsou charakteristické pro různé typy duševního onemocnění
- Jungova práce nebyla přijímána bez výhrad; před moderní vědou musel trvale dokazovat empirickou povahu svých zjištění a byl často obviňován z esoterismu
- častá výtka teologů směřuje k psychologizujícímu pojetí Boha, který jako autonomní psychický obsah nemá žádnou realitu mimo lidskou psýché
- Jungova analytická psychologie je obecně použitelná a neomezuje se pouze na určité psychologické typy, nýbrž respektuje jakoukoliv povahu člověka; získala si celou řadu ctitelů a žáků, kteří pokračovali v Jungově díle

Analytická psychologie

- C. G. Jung rozděluje celou osobnost do různých systémů, které jsou vůči sobě v určitém vztahu

Bytostné já

- představuje ústřední bod veškeré osobnosti; můžeme jej rovněž označit jako boha v nás
- zdá se, že počátky celého našeho duševního života mají svůj nerozluštitelný zdroj v tomto bodě a zdá se také, že všechny nejvyšší a poslední cíle směřují k němu
- bytostné já je iracionální a nedefinovatelné; je archetypem, který představuje úsilí člověka o jednotu
- manifestuje se v různých symbolech; nejdůležitější je mandala
- zahrnuje oblast vědomého (vnímání, myšlenky, vzpomínky); nezavrhuje však lidské bytosti; pro osobu představuje ústřední bod

Osobně nevědomé

- je to sousední oblast já a skládá se z vědomě získaných zážitků, které byly potlačeny, zapomenuty nebo zapuzeny
- uvnitř osobně nevědomého zaujímají důležité postavení komplexy – jako komplexy označuje Jung skupinu asociací, pocitů nebo myšlenek, které se zformují kolem určité emocionální oblasti
- rozsáhlou experimentální základnu pro hypotézu komplexu se pokoušel Jung vytvořit pomocí „diagnostických asociačních studií“ – vychází přímo z předpokladu, že reakce na podnětové slovo není ničím náhodným, nýbrž je determinováno obsahem představ, které máme k dispozici při reagování
- komplex je onen obsah představ, který je schopen ovlivňovat reakce na podnětové slovo
- v testu slovních asociací je nabízena série slov bez jakékoliv souvislosti; na každé slovo je třeba reagovat jiným slovem, které pokusnou osobu právě napadne; měří se doba reakce na každé slovo + zaznamenává se odpověď, ale i nápadné chování; jestliže se zvyšuje reakční doba a odpověď se odchyluje od běžných asociací (např. muž – žena), pak poukazuje na existenci komplexu

Komplexní nevědomí

- to reprezentuje archaické zbytky biologického a prehistorického vývoje člověka
- je to ta část psýché, která obsahuje a dále předává společné psychické dědictví lidstva
- kolektivní nevědomí určuje od narození chování každé osoby; obsahuje v sobě možnost zažívat specifickým způsobem zkušenosti celého lidského vývojového procesu
- kognitivní nevědomí má moudrost zkušenosti nespočetných tisíciletí, která je uložena v jeho archetypických strukturách – tyto struktury kolektivního nevědomí, archetypy, hrají v Jungově koncepci významnou roli – v nevědomí jsou obsaženy určité univerzální symboly, vrozené motivy, pravzorce, které Jung nazval archetypy

Archetypy

- vrozené tendence vytvářet univerzální mytologické obrazy
- archetypální obrazce se pak podle něj objevují jak v mysli jedince, tak v produktech kolektivního nevědomí, jimiž jsou například mýty, ale také náboženské představy nebo ideologie
- archetypy jsou produktem veškerých zkušeností lidstva – příkladem je hrdinský mýtus, který jako archetyp existuje ve všech kulturách a ve všech dobách; ve středu stojí mohutná postava, která zvítězí nad ohrožující silou – mýty se mohou v detailech od sebe odlišovat, ale základní struktura je zachována
- kolektivní nevědomí zahrnuje ještě jiné důležité archetypy: zrození, smrt, sílu, kouzlo, Boha, dítě, matku apod.
- archetypy kolektivního nevědomí pronikají do vědomí; tam vystupují v podobě snů, fantazií a symbolů
- symboly, které často vystupují ve snech, mohou se vyložit jenom tak, „jak je to přiměřené životní situaci dotyčného člověka“ = v protikladu k Freudovi tvrdí C. G. Jung, že obecný platný výklad snových symbolů není přístupný
- některé archetypy se osamostatnily a mají zvláštní význam
Anima
- archetyp ženy v nevědomí muže, souborná představa o ženské podstatě usídlená v mužském nevědomí
- podle ní si muž volí svou partnerku, zároveň je to i komplex ženských vlastností v povaze muže
- předobrazem tohoto archetypu je zpravidla matka, během života se přenáší na různé ženy
- v mýtech se anima vyskytuje jako ideální ženská postava, bohyně, princezna nebo víla, v záporné podobě též jako čarodějka, zlá, přesto pro muže magicky přitažlivá žena; Jung k tomu přiřazuje nálady, pocity, tušení, vnímavost pro iracionální
Animus
- archetyp reprezentující mužskou přirozenost v nevědomí ženy, vystupuje jako symbolický ideál mužství, komplex mužských vlastností v povaze ženy (agresivita, touha po moci a dominanci)
- animus se v mýtech nejčastěji vyskytuje jako neohrožený hrdina, silák, dobrodruh, princ bojující s drakem a překonávající síly zla, bůh , mnohdy ovšem též svůdce
- anima a animus jsou archetypické obrazy opačného pohlaví, které existuje již před konkrétními zkušenostmi člověka s jiným pohlavím
Stín
- archetyp temnoty a potlačení; jedná se o souhrn negativních vlastností, které byly v důsledku neslučitelnosti se společenskými normami zatlačeny do nevědomí
- je komplexem vzdorné energie nacházející zalíbení v negaci a ve zmaru, obsahuje potlačené sobectví, nenávist, agresivitu, závist, chamtivost, proradnost, zbabělost apod.
- stín se mýtu objevuje jako negativní postava: čaroděj, duchové zla a zmaru, ďáblové, čarodějnice, obludy, draci, postavy nepřátelské hrdinovi apod.
- tohoto archetypu často využívají náboženské a politické ideologie, které určitou skupinu lidí ve společnosti označí za nositele negativních vlastností
- přispěním archetypálních představ může takováto manipulace v náboženských nebo ideologických střetech, případně v etnických konfliktech vyvolat iracionální destruktivní psychickou energii, jejíž zneužití je nesmírně nebezpečné
- podle Junga se v náboženských, ideologických a etnických válkách nebo davových hnutích uvolňuje destruktivní psychická energie vázaná na archetypy
Velká matka (Magna Mater)
- archetyp plodnosti a plodivé síly, v mýtech zosobněný v bohyních plodnosti (v Řecku např. Déméter, matka Příroda apod.)
Moudrý stařec (Senex)
- archetyp, který je ztělesněním životní moudrosti a duchaplnosti
- v mýtech a příbězích vystupuje jako nejvyšší božstvo, moudrý král, mudrc, učenec nebo duchovní učitel – guru
Persona (maska antického herce)
- archetyp, který je výrazem sociální adaptace na kulturu, archetyp konformity
- Persona představuje masku, kterou používá osoba, aby splňovala požadavky přicházející z vnějšku (např. společnosti)
- je určena ke skrytí vlastní individuality, je protikladem Stínu
- každý jedinec v průběhu života hledá rovnováhu mezi svou individualitou a Personou, mezi tím, jakým dojmem chce působit na ostatní a tím, jaký skutečně je

Rozdělení psychologických typů

- C. G. Jung rozlišuje dva základní postoje osobnosti – dvě kategorie povahy podle zaměření libida: extroverze a introverze
- Extroverze (orientovaná na vnější svět) se vyznačuje vstřícnou, jasně otevřenou a ochotnou bytostí, která se snadno orientuje v dané situaci, rychle navazuje vztahy a odvažuje se často bezstarostně a důvěřivě do neznámých situací, aniž by brala zřetel na možné problémy
- Introverze (orientovaná do svého nitra) je charakterizována váhavou, reflexivní, uzavřenou bytostí, která se nepoddává lehce, bojí se objektů, je vždy trochu v defenzívě a ráda se skrývá za nedůvěřivá pozorování
- oba dva postoje jsou v každé osobě přítomné; většinou však jeden z nich dominuje

Funkce lidské psychiky

- Jung vypočítal čtyři základní psychologické funkce: myšlení, cítění, počitky a intuici
- myšlení je pokus pochopit intelektuálně svět – dává věcem jména
- cítění zdůrazňuje hodnotu věcí pro osobu – říká mi, co je pro mne cenné
- počitek objasňuje, že věc existuje – říká mi, že něco je
- intuice spočívá většinou na nevědomých procesech – zajímá se spíše o pravděpodobnost než fakta

Mýtus a umění

- významná je otázka vztahu mezi mýtem a uměním, který je jednoznačně velmi úzký
- mnozí badatelé považují mýtus za základní zdroj a inspiraci veškerého umění; mýtické motivy sloužily od nejstarších dob umělcům jako inspirace a mýtické náměty byly zobrazovány zejména výtvarným uměním
- námětem výtvarných děl jsou mýtické náměty po celý starověk, ve středověkém
renesančním a barokním umění najdeme nepřeberné množství děl inspirovaných Starým a Novým zákonem i životy svatých
- významný je vztah mýtu a řecké starověké tragédie – řecké drama se vyvinulo ze zpodobení utrpení boha Dionýsa – tento námět byl postupně doplňován a postupně nahrazen dalšími náměty čerpající z řeckých klasických mýtů zpracovaných předními řeckými dramatickými básníky (Aischylos, Sofokles, Euripides)
- klasická antická dramata měla i aktuální podtext a obsahovala určité morální poselství; řecká tragédie měla též úlohu kultovní, rituální a její sledování, doslova spoluúčast, přinášely divákům určité očištění, doslova katarzi, které jim poskytlo spoluprožívání silných vášní spolu s herci na jevišti – tento aspekt si drama podrželo dodnes
- mýtus se stává základem všech vyprávění epického rázu, stojí tedy u kořene všech epických žánrů
- navíc v literatuře nalézáme velké množství mytologických námětů či děl inspirovaných různými epizodami mýtů či mytickými hrdiny (např. J. Joyce – Odysseus)
- mýtické náměty se hojně vyskytují v dramatu (např. J. W. Goethe – Ifigenie v Tauridě, P. Corneille – Médea, J. Racine – Faidra)
- a samozřejmě též v libretech oper (R. Wagner inspirující se germánskou mytologií v dílech jako např. Tristan a Isolda u nás Smetana: Libuše, Dalibor) i operet (J. Offenbach – Krásná Helena) i v námětech dnešních muzikálů (Jesus Christ Superstar, Drakula, Krysař atd.)
- podstatnou část mýtických námětů zpracovává výtvarné umění, především malířství a sochařství, mýtické motivy se také hojně uplatňují v uměleckých řemeslech a zdobí keramiku, porcelán, sklo, zbraně, textilie, nábytek, atd.

19C – Rudolf Arnheim 1904

- německý filmový teoretik a estetik 
- v postavě Rudolfa Arnheima máme psychologa, který rozumí umění a odborníka, kterému není lhostejné vzdělávání
- Arnheim vychází z jiného zázemí: z tvarové psychologie – jeho tvarová psychologie je hluboce zaměřena k roli poznání – objasňuje funkce myšlení v závislosti na vnímání; rozpoznává vynalézavost, se kterou děti přetvářejí to, co vidí, ve strukturální ekvivalenty v kresbě nebo hlíně
- oceňuje spojení mezi formou, kterou dílo zaujímá, a způsobem, jakým náš nervový systém s touto formou resonuje
- krátce řečeno, Arnheim nám zprostředkuje pohled na umění a zdůrazňuje myšlení, jenž klade umění – jeho vnímání i jeho tvorbu – do samého srdce vzdělávacího procesu
- Arnheim vychází z vnímání jakožto samostatného poznávacího procesu a připomíná, že tvorba obrazů v jakémkoli médiu vyžaduje invenci a představivost; dítě musí vnímat nejen strukturální podstatu toho, co chce kreslit, ale musí umět uvažovat, musí nacházet způsob, jak převézt tuto podstatu do limitujícího média – s každým novým médiem musí přijít nová invence
- zabývá se vztahem intuice a intelektu – jedním z omezení jazyka, prostředku typicky považovaného za základ intelektuální činnosti jakéhokoliv druhu je, že pracuje diachronicky – to znamená, že významy, které jazyk předkládá, jdou jeden za druhým v čase
- nicméně vnímání světa, jeho významu, může záviset na synchronizaci – je to pole jako celek, který propůjčuje význam svým složkám a tyto jeho složky naopak přispívají k významu celku
- například, abyste mohli číst mapu, musíte ji vnímat jako konfiguraci, ne jako sbírku oddělených jednotek; děti i dospělí by se měli učit vidět celek, ne části – učit se, jak hledat a vidět strukturu, je zásadním poznávacím výkonem
- podstatou Arnheimova poselství je, že zrak sám o sobě je funkcí inteligence, že vnímání je poznávací proces, a interpretace a význam jsou nedílnými aspekty vidění, a že vzdělávací proces může zmařit nebo posílit tyto lidské schopnosti
- připomíná nám, že základem vědění je smyslový svět, něco, co můžeme zažít, a že od začátku dítě zkouší dávat formu tomu, co zažívá; tvar, který tato forma zaujímá, je stejně tak omezen, jako umožněn médiem, které má dítě k dispozici, a se kterým umí pracovat
- děti jsou neuvěřitelně vynalézavé ve způsobech, kterými postihují základní strukturální rysy kaleidoskopického světa
- Arnheim nám podává vysoce kultivovaný náhled na lidské možnosti – náhled, který nám pomáhá porozumět tomu, že vnímání a tvorba vizuálního umění jsou primárními činiteli ve vývoji intelektu
- Art and Visual Perception
- psychologie tvůrčího zraku, kde zamýšlí „zúžit mezeru mezi vědeckou a uměleckou znalostí; použít vědecký objev pro lepší porozumění umění při zachování stejně ústřední role subjektivnosti, intuice, a sebe vyjádření“
- nakonec, skrze tuto knihu Rudolf Arnheim poskytuje svůj největší příspěvek do oblasti psychologie a umění – vyvažování vědeckého logického výkladu psychologie s realitou umění
- Arnheim vysvětluje deset základních faktorů v dokonalé tvorbě a vnímání obrazů: rovnováha, tvar, forma, růst, prostor, světlo, barva, pohyb, dynamika, a jistě v neposlední řadě, výraz
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod