17 – Fenomenologie

- z řeckého phainomenon – jev, logos – řeč, nauka
- filozofická nauka o fenoménech (jevech); významný směr filosofie 20. století, založený E. Husserlem a spjatý zejm. s jeho dílem a dílem jeho žáků
- východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět „k věcem samým“, jak se ukazují pohledu, který není vázán žádným nekriticky přejímaným výkladem či předchozím porozuměním
- místo neplodných gnozeologických spekulací je třeba se zabývat tím, co je nepochybně dáno v našem vědomí, tedy tím, co je fenomén
- cílem fenomenologie je očista zkušenosti od předsudků a neprověřených
- v tomto smyslu je fenomenologie kritikou positivismu a znamená návrat k ideji absolutního poznání, které je základem všeho vědění, včetně vědeckého
- metodou fenomenologie je postupné očišťování konkrétního vědomí
- důležitým momentem fenomenologie je systematická analýza základních struktur světa žité zkušenosti
- problémy se však odkrývají v okamžiku, kdy si položíme otázku po způsobu, jak jsou našemu vědomí dány všechny myslitelné předměty
- k završení takového úkolu je třeba sestoupit z přirozené sféry smyslového nazírání, jež je vázáno jen na jeden typ předmětnosti a jež bývá navíc ovlivňováno četnými vedlejšími okolnostmi, do čisté imanence a opřít se o čistou reflexi, nezúčastněné pozorování všech aktivit a vazeb, které budou tvořit strukturu vědomí
- to umožňuje tzv. fenomenologická redukce (epoché)
- vědomí, jejím prostřednictvím očištěné, se ukazuje ve své časovosti jako proud zážitků a intencionálních aktů, které korelují s předmětnými podobami původních věcí
- fenomenologie získala mnoho nadšených přívrženců, většina z nich však pokračovala cestou, s níž sám Husserl nesouhlasil; fenomenologii dále rozvíjeli (popř. z ní vycházeli) Ingarden, Heidegger
- ohlas nalezla významně v i estetice, právní vědě, filosofii náboženství; ovlivnila úzce existencialismus, zavdala podnět ke vzniku hermeneutiky (H.-G. Gadamer, P. Ricoeur), inspirovala mnohé představitele poststrukturalismu a filosofie postmoderní (J. Derrida, F. Lyotard, G. Vattimo)

17B – Heidegger, Patočka, Gadamer

Martin Heidegger 1889–1976

- německý filosof, jeden z nejvýznamnějších představitelů moderní ontologie
- ovlivněn Husserlovou fenomenologií – fenomenologie odmítá učení o objektivní realitě, která je pouze další z pouhých interpretací realit, navrhuje návrat k věcem samotným - k výkladem nedeformovaným prožitkům, fenoménům
- na základě fenomenologie vypracoval zcela samostatnou filozofii bytí
- za východisko otázky smyslu bytí již nepovažoval výlučně lidskou existenci, nýbrž bytí chápal jako význačně dějinné; čas je myšlen jako rozměr dějinně se odhalující pravdy bytí a člověk ve svém vztahu ke světu je chápán jako ten, kdo je schopen tuto pravdu vyslovovat
- základní otázka jeho filosofie je otázka po smyslu bytí – snaží vyřešit jednu z nejzákladnějších filosofických otázek, totiž otázku bytí
- to se pokouší odhalit na příkladě bytí jediného jsoucna, které je schopno se tímto problémem zabývat – tj. člověka
- otázka po smyslu bytí – to se snaží odhalit na příkladě jediné jsoucna, které je schopno se tímto problémem zabývat – to je člověk – otázka zní: Jaké je bytí člověka?
- Heidegger používá namísto „člověk“ pojem „Dasein“, který se překládá jako pobyt, ačkoli doslova to znamená „bytí tu“
- „bytí vůbec“ není žádné vlastní jsoucno vedle ostatního jsoucna, nýbrž to, co určuje jsoucno jako jsoucno
- bytí se dá odhalit na vhodně zvoleném jsoucnu – a to je právě člověk
- člověk zpravidla nežije tak, aby svému bytí odpovídal = neautentický život – nechá si stanovit vlastní volbu
  • 1. vrženost – člověk je vržen do světa a musí převzít svůj pobyt, aniž by znal hlubší důvod proč
  • 2. obstarávání, starost – člověk se ve světě musí zaopatřovat (bytí je starost)
  • 3. spolubytí – spolupobývat s ostatními – nutí člověka najít určitý způsob vycházení s ostatními – což se děje zpravidla přebíráním průměrných názorů, interpretací světa = člověk žije v určitém „ono se“ (dělá se, říká se) – neosobnost – namísto vlastního poznávání přebírá obecný pohled a průměrný názor, který zastírá skutečnou pravdu
  • 4. odhánění myšlenky na smrt – příkladem neautentického života je i odhánění myšlenky na vlastní smrtelnost, přestože právě smrt umožňuje člověku dosáhnout uzavření (a tak i celosti a smyslu) jeho životního příběhu
- z neautentického života mohou člověka přivést k autenticitě existenciální okamžiky; autenticita:
  • 1. hlas svědomí – umožňuje uvědomění si své autenticity, hlas naší zapomenuté autenticity, hlas promarněných možností naší skutečné svobody
  • 2. „bytí ke smrti“, úzkost – autentický život si je vědom své konečnosti, pobyt je v úzkosti osvobozen od panství „ono se“ a je přiveden před sebe sama, jedině tváří tvář této budoucnosti můžeme najít naplnění svého života – oproštěni od závislosti na ostatních lidech
  • 3. svoboda – autentický život je svobodný, nikoli svévolný
- jedině v autentickém životním modu je možné rozpoznat pravdu – odkrýt to, co se v běžném životě jeví jako zakryté
- pravda = svoboda, nechání jsoucna být, neupravování věcí v zájmu jakéhokoli výkladu – vědeckém, náboženském, kulturním
- umění: poezie – jako druh řeči – může být cestou k porozumění podstaty bytí
- díky poezii si může člověk uvědomit rozdíl mezi světem (naše účelová interpretace reality) a věcmi
- básnickým přístupem ke světu objevíme smysl věcí, jejichž prostřednictvím objevíme i vlastní bytí – nejde o to ve světě jen přebývat, ale bydlet
- umění není kulturní aktivita, ale prostor, kde se zjevuje pravda a bytí
- umělecké dílo by nemělo sloužit vystavování – mělo by se vrátit k řeckému pojetí, kde bylo um. dílo místem k vyjevení pravdy a jsoucna
versus
technika: – Heidegger ostře vystupuje proti víře v univerzální platnost vědeckého popisu světa (který vychází z konceptu využívání přírody a nemůže ji proto v úplnosti pochopit)
- Heidegger má pesimistický pohled na budoucnost lidstva odváděného technikou od pravdivého poznání a autenticity
- technika je něco, co člověk nezvládne
- člověk skrze techniku ovládá nově vytvořené jsoucno a to základní je zapomenuto
- přirozená příroda poklesla na úroveň pouhého nicotného výtvoru fantazie a neoslovuje už ani básníky
- člověk si myslí, že ovládá techniku, a zatím technika ovládá jeho
- poezie už není schopna být směrodatnou půdou pravdy
- …už jenom nějaký bůh nás může zachránit
- H. ovlivnil filosofii Jana Patočky, Václava Havla a myšlenkové zázemí Charty 77
= analýza neautenticity moderní společnosti – kam kolektivní „ono se“ může přivést obyčejné, slušné lidi – k přitakávání totalitě, k roli kolečka v soustrojí bez vlastních zásad a přesvědčení

Jan Patočka 1907–1977

- český filosof, překladatel a kulturní historik; studoval u Husserla a Heideggera
- působil jako docent na pražské filosofické fakultě (FF UK); publikovat však mohl jen velmi omezeně
- v 70. letech přednášel v soukromých filosofických seminářích, které dostaly jméno Patočkova univerzita
- jeho filosofický a občanský postoj jej přivedl ke spolupráci s obránci lidských práv – stal spoluzakladatelem Charty 77 a zároveň jedním z jejích prvních tří mluvčích – stalo se mu to osudným, neboť po výslechu na Státní bezpečnosti zemřel – zemřel po vyčerpávajících výsleších Státní bezpečností, z nichž poslední trval 11 hodin
- příčiny krize, kterou prochází moderní člověk, viděl ve své první práci Přirozený svět jako filosofický problém (1936) v rozdělení světa na přirozeně daný a vědecký
- objektivní zákonitosti vědeckého světa utvářejí neosobní a odcizený život člověka, který si podmaňuje přirozený svět
- odhalení a popis přirozeného světa jsou cestou k pochopení problematiky a smyslu lidské existence
- významné jsou jeho přednášky z antické filosofie z let 1945–1948, později na ně navázal v práci Aristoteles, předchůdci a dědicové (1964)
- zvláštní postavení mají v díle Patočky studie komeniologické, zdůrazňující význam Komenského filosofické koncepce, ze které vyrůstá jeho pedagogické dílo
- Přirozený svět jako filosofický problém:
- zkoumal „svět našeho života“
- moderní člověk žije ve dvojím světě, totiž ve svém přirozeně daném okolí a ve světě, který pro něj vytváří moderní přírodověda
- jak tuto nejednotnost překonat? – převedení obou světů na něco třetího, což je subjektivní činnost, která uspořádaným způsobem utváří obojí tento svět
- cílem je ukázat, že existuje pozitivní, analytická subjektivní metoda, která má význam filosofický a nikoli pouze psychologický

Hermeneutika

- z řeckého hermeneuein – objasňovat, tlumočit
- filozofická nauka o výkladu (interpretaci) a rozumění textům
- vznikla v pozdní antice v Alexandrii jako umění výkladu řeckých klasiků, mýtů a bible (viz též hermeneutika biblická)
- hermeneutika biblická – disciplína poskytující pravidla zjišťování významů biblického textu především na základě lingvistického a historického výkladu – noematika probírá různé významové vrstvy
- heuristika identifikuje významy v textu
- proforistika poskytuje zásady užití významů
- někteří autoři též pokládají za úkol hermeneutiky biblické pochopit smysl textu v současném kontextu
- M. Heidegger považoval hermeneutiku za ústřední fenomenologickou metodu, která interpretuje předreflexivní rozumění bytí
- moderní hermeneutika zdůrazňuje význam souvislosti textu a předchozího porozumění, s nímž vykladač už k textu přistupuje – např. na základě tradic, znalostí a výchovy
- v této souvislosti byl formulován tzv. hermeneutický kruh: části (textu) lze porozumět jen z celkové souvislosti, celkovou souvislost lze pochopit jen porozuměním částí

Hans Georg Gadamer 1900

- [gadamr]
- německý filozof
- spolutvůrce moderní hermeneutiky, ovlivněn zejm. M. Heideggerem
- hermeneutika není jen metodou přístupu ke světu, ale i teorií skutečné zkušenosti, kterou je myšlení
- obsahem hermeneutického zkoumání je tedy svět daný v lidském myšlení
- hermeneutiku klade do souvislosti s lidskou existencí
- i hermeneutika rozvíjí zkoumání jazykové struktury, řečových projevů
- struktura světa obsažená v lidském vědomí je totiž nejzřetelněji vyjádřena  v jazykových projevech
- především umění má neomezené možnosti vyjevování pravdy světa fenoménů
- Pravda a metoda
- pravda vystupuje z jazykových projevů – dokážeme-li porozumět obsahu řečeného projevu
- porozumění
  • je možné na základě pochopení jedinečnosti a konkrétnosti postavení jiných lidí – člověk disponuje určitými předpoklady pro porozumění jiným lidem
  • tím jak přijímá slovní projevy jiných lidí, dokáže vstoupit i do jejich světa, do jejich situace
  • avšak ještě před tím je nutné osvojit si pravidla, která toto porozumění umožňují
    • 1. – musí znát jazyk, v němž je projev druhého člověka vysloven, napsán
    • 2. – musí si vytvořit předem vlastní stanoviska
      • předem daná mínění, předjímání celkového smyslu = předporozumění
      • nemožnost zbavit se předsudků, ale i jejich užitečnost
  • hermeneutický kruh = kruh porozumění a jeho předpokladů, jednotlivost se musí objasňovat z celku a celek z jednotlivostí
- Gadamer klade důraz na dějinný moment rozumění
  • tradice je podle něj nevyčerpatelná, protože každá generace začíná znovu
    • to, co je tradováno se ukazuje v nových situacích
    • dílo v průběhu dějin nabírá díky časovému odstupu nový smysl
    • v setkávání se s texty se stále rodí nové otázky, tedy i nové odpovědi = interpretace
  • smysl textu se tak ukazuje jako společné dílo autora a interpreta, ovlivněné jejich předsudky
- jazyk a řeč se v hermeneutice stávají polem, v němž se projevuje lidské bytí – nabývají tak zásadního významu pro filosofické poznání
- také struktura lidské společnosti je vysvětlována z jazykových projevů
- chceme-li pochopit společenské vztahy, musíme vyjít ze struktury jazyka, produktů komunikace

17A – Ponty, Ingarden

Maurice Merleau-Ponty 1908–1961

- francouzský filosof, představitel fenomenologie a filosofie existence
- staví do popředí problém struktury myšlení a jednání, který umožňuje jít dál za pouhé fenomenologické studium esencí = k nacházení esence v existenci, k chápání smyslu světového a historického dění
- fenomenologie vnímání; zdůrazňuje neodlučné spojení vědomí a tělesa – zkušenost vlastního těla tedy obsahuje nezrušitelnou dvojznačnost, neboť není ani pouhou věcí, ani čistým vědomím
- Viditelné a neviditelné:
- bytí se člověku neukazuje ve své plnosti, není transparentní; neviditelné je skrytost založená v samotném vidění
- předmět je vždy dán na pozadí toho, co na něm není vidět (předmět viděný ze všech perspektiv zároveň je nesmysl)
- k obrazu patří to, co malíř ponechal stranou; věta se stává srozumitelnou na pozadí toho, co je již řečeno, a toho, o čem se mlčí
= nekonečné bytí za námi = hrubé, divoké bytí, které se vymyká každému uspořádávajícímu uchopení
= téma tělesnosti a netělesnosti, uchopitelného a neuchopitelného – a jejich vnímání
- filosofie i umění jsou typy umění – obě mohou dospět ke stejnému výsledku, obě se obrací na zkušenost, obě jsou údivem nad každodenním bytím ve světě; nemůže být odděleno vnitřní a vnější, duševnost a tělesnost, vidění a nevidění; myšlení, cítění a rozum nás vede k poznání; – uvědomit si tělo jako místo, kde se střetává Já a Svět; tělo umělce je spletí vidění a pohybů; umění je němé myšlení; umění zviditelňuje způsob, jakým jsou věci viděny - propůjčuje viditelnost všeobecně neviditelným věcem

Roman Ingarden 1893–1970

- polský filosof a estetik
- známý představitel fenomenologie, žák Edmunda Husserla
- soustředil se zejména na realistické pojetí ontologie, avšak značný význam mají i jeho fenomenologické analýzy uměleckého (zvláště pak literárního) díla a práce k estetice
- pokouší se hledat klíč k řešení sporu mezi idealismem a realismem v ontologii (věda o bytí jako takovém)
- umělecká díla = struktury, které mají svůj základ v tvůrčích aktech umělce i v reálných předmětech
- zkoumá i estetické prožitky um. děl
- počal analýzou literárního díla; dospívá k myšlence vrstevnaté výstavby díla; pak pokračuje rozborem děl jiných umění
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod