14 – Vídeňská škola dějin umění

- označuje metody dějin umění jejích přestavitelů na vídeňské universitě – Wickhoff, Riegel, M. Dvořák; na začátku 20. století byla vlivným progresivním ohniskem rozvoje disciplíny; zvýšené nároky na vědeckost kritické metody
- hlavní zásady školy: idea jednotného vývoje; rehabilitace uměleckých epoch, považovaných dříve za úpadkové (pozdně římské umění, manýrismus barok); důraz na vztah umění k ostatním formám duchovního života a na historickou určenost místa
- prostřednictvím žáků a následovníků měla tato škola mimořádný význam pro rozvoj dějin umění v Čechách   Birnbaum, Kramář, Matějček

14A – Wockhoff, Riegel, Dvořák

Franz Wickhoff 1853–1909

- rakouský historik umění, profesor university ve Vídni
- spoluzakladatel vídeňské školy dějin umění
- zabýval se zejména raně středověkým uměním
- umění = neustálý vývoj a hledání
- proti staršímu pojetí – jež mělo římské umění za úpadkové – ukázal, že římské umění řešilo zcela nové problémy a že tvorbu určité doby nelze posuzovat hledisky doby jiné – čímž otevřel cestu k umění „úpadkových dob“

Alois Riegl 1858–1905

- rakouský historik umění, formalista, pozitivista, profesor university ve Vídni
- spoluzakladatel vídeňské školy dějin umění; zabýval se ochranou památek
- autor studií – Pozdně římském umění, O holandském skupinovém portrétu, O metodice památkové péče
- hlavní faktory vývoje umění = umělecké chtění + psychická energie určitého společenství
- vývoj formy se odehrával mezi pólem haptickým – hmatovým (objektivním) a optickým (subjektivním) – v každém díle jsou přítomny oba póly
- zkoumal souvislý vývoj ornamentálních forem
- zkoumal ornamenty na textilu
- vývoj umění je nepřetržitý – ne začátek, vrchol a úpadek

Max Dvořák 1874–1921

- představitel vídeňské kunsthistorické školy, český historik umění
- studium na vídeňské univerzitě – profesor dějiny umění Františka Wickhoffa
- vlivem Wickhoffa se začal plně věnovat dějinám umění
- ve 25 letech univerzitním asistentem, v 28 letech docentem, v 31 letech mimořádným a v 35 letech řádným profesorem dějin umění – patnáct let pracoval společně s Wickhoffem, pak nástupce Wickhoffa na univerzitě
- ředitel uměleckohistorického ústavu; prezidentem rakouského Památkového úřadu
- dokázal na středověkém umění, že umělecké dílo je především projev a nositel duševního obsahu doby
- proti starším dogmatickým teoriím o vzestupu a úpadku v umění prosazoval Wickhoffovo pojetí umění jako neustálého vývoje a hledání
- takzvaná úpadková období vysvětloval jako vědomá vzdání se dosažených vymožeností ve prospěch nové tvorby a nového vývoje, jako překonávání ustrnulých konvencí – tím přispíval k objevování dosud zapomenutých či zavrhovaných období: významně se podílel na uznání hodnot manýrismu a na jeho prosazení jako samostatného slohového fenoménu (Greco a manýrismus, 1920)
- popis a kritika uměleckých děl musí vycházet z vhodných uměleckých měřítek, vycházejících z ducha doby a z díla samého – hodnotil díla podle toho, o co umění v té době usilovalo a čeho již dosáhlo
- odmítal hodnocení výtvarných děl podle stupně věrnosti zobrazeného objektu – zobrazení věrná přírodě považoval za projev kultu světských statků, za projev materialistické kultury – naopak měl velké porozumění pro dějinná období, která neusilovala o věrné zobrazení skutečnosti
- Wickhoff – Dvořákův profesor – uměleckou tvorbu určité doby nelze posuzovat na základě předjatých hledisek odvozených od tvorby jiné; tím otevřel cestu k umění oněch dob, které byly dosud z uměleckohistorického bádání v podstatě vyloučeny jako úpadkové
- Iluminátoři Jana ze Středy – 1901
- O českých iluminovaných rukopisech z doby Karla IV. – obšírný a zcela nově spatřený obraz vývoje středověkého miniaturního malířství západní a střední Evropy
- Záhada umění bratří van Eycků – 1904, vylíčení počátků nového malířského slohu, nizozemského naturalismu na začátku 15. století
- památkářská práce – tehdy se střetávala dvě hlediska, podle novějšího náhledu se památka zabezpečovala a zachovávala co nejvíce v dosavadním stavu, podle staršího pojetí – purismu – se odstraňovaly z památek mladší doplňky, jako fasády, věže či portály, a bez náležité opory v historických pramenech se domýšlely často nesprávně „původní“ tvary (takovou nevěrohodnou rekonstrukci prodělal např. Karlštejn)
- Dvořák zastával a prosazoval novější názor, zachování všech částí památky
- bylo třeba postavit ochranu památek na pevnou základnu, chránit památky systematicky, vypracovat zákony a pravidla
- Idealismus a naturalismus v gotickém sochařství a malířství
- středověké sochařství a malířství se dosud posuzovalo v podle stanoviska italských teoretiků umění doby renesance a baroka, a to podle hlediska věrnosti přírodě
- je třeba posoudit tehdejší umělecký záměr a účinek na soudobého diváka
- rozdělil gotické umění na vývojová období, vycházeje přitom z obecného myšlenkového vývoje lidstva
- začíná obrovským převratem, jaký pro umění znamenal příchod křesťanství – tento převrat charakterizuje především jako změnu obsahu uměleckých děl, přechod od zobrazení ideálů tohoto světa k ideálům nadpřirozeným a jejich vztahu k divákovi, k novému duchovnímu pojetí osobnosti
- gotika se odvrací od antického zobrazování objektů v sobě uzavřených k dílům se subjektivním vztahem k divákovi
- od 12. století datuje období nového objevování reálného světa, jež začalo objevem subjektivních lidských pocitů a pokračovalo objevem přírody jako svědka všemoci a moudrosti boží, jako boží podívané v nejmenším z jeho výtvorů
- tehdy se stala významnými konkrétní pozorování jednotlivých umělců, takže skutečnost jednou viděná začala být vnímána jako pravdivější než abstraktní norma krásy
- jako další významný vývojový mezník ukazuje Dvořák vznik nového vztahu k umění, kdy se svět umění etabloval jako nezávislý na světě materiálním a náboženském, což je spojeno se jménem italského malíře Giotta
- umělecký vývoj gotiky završuje nizozemské malířství, kde zobrazení určité skutečné osoby v určitý okamžik mohlo být poprvé v dějinách umění jediným námětem výtvarného díla

14B – Birnbaum, Štech, Matějček

Vojtěch Birnbaum 1877–1934

- český historik umění
- po nedlouhém pobytu na Univerzitě Karlově se V. Birnbaum stal žákem univerzity ve Vídni, kde jej vyučovali zakladatelé vídeňské umělecko-historické školy, profesor Franz Wickhoff a Alois Riegl
- diplomovou práci na téma starokřesťanské sakrální architektury obhájil v roce 1904
- od roku 1921 byl mimořádným a od roku 1927 řádným profesorem na Univerzitě Karlově, kde vychoval celou řadu vynikajících historiků umění a literatury (mj. J. Květa, Václava Richtera a O. Stefana)
- dlouho se Birnbaumův zájem soustřeďoval na nejranější formy evropského stavitelství (Rozhledy po antické architektuře, 1911; O architektuře doby starokřesťanské, 1912), od které přešel k románské (Románský sloh v Itálii a Německu, 1913) a gotické architektuře
- posléze se jeho zájem soustředil na metodu dějin umění, především na otázku slohového vývoje (Románská renesance koncem středověku, 1924; Barokní princip v dějinách architektury, 1924); jako vůbec první se zabýval přehledy vývoje české románské a gotické architektury
- výbor jeho studií, článků a přednášek vyšel posmrtně v roce 1947 pod názvem Listy z dějin umění
- zabýval se problémem nejstarších českých bazilik, otázkou rotund a emporových kostelů – studium středověkého umění v Čechách
- duchovědné pojetí dějin umění spojené s hlubokou analýzou, vedenou až matematickým způsobem myšlení

Václav Vilém Štech 1885–1974

- český historik umění
- Václav Vilém Štech absolvoval dějiny umění u Bohumila Matějky – a estetiku u Otakara Hostinského – ještě na filosofické fakultě české části Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, pak pracoval v Muzeu hlavního města Prahy
- po vzniku republiky v roce 1918 se dostal jako odborný úředník na ministerstvo školství a národní osvěty – byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy a také Akademie výtvarných umění v Praze
- za okupace byl spolu s J. Čapkem a E. Fillou nacisty vězněn v koncentračním táboře Buchenwald
- v poúnorových letech byl členem nejrůznějších komisí a porot, v nichž se snažil zabránit aspoň největšímu barbarství (prosadil například, aby výzdobou horního foyeru Národního divadla nebyl pověřen „socrealistický umělec“, ale V. Beneš)
- později se – jako pamětník Jubilejní výstavy z roku 1891 – stal jakousi chodící legendou staré Prahy i „starých“ časů
- publikoval už od svých 19 let (1904) a ve stejné době se stal i členem Klubu za starou Prahu – věnoval se zvláště studiu Prahy (Pražská domovní znamení; Zmizelá Praha), detailněji se zabýval českým barokem (Sochaři pražského baroka, 1935; Die Barockskulptur in Böhmen, 1959)
- Štech ale vypracoval i řadu studií k novodobému českému (Josef Navrátil, Mikoláš Aleš, J. Štursa, Josef Václav Myslbek, Malířství a sochařství nové doby v Čechách a na Moravě, 1939; ) i světovému umění (Italská renesanční plastika, 1960). Věnoval se rovněž teorii výtvarného umění (O projevu výtvarnou formou, 1915; Estetika fotografie, 1922; Pod povrchem tvarů, 1941; Skutečnost v umění, 1946)
- je také autorem pamětí
- je prvním československým historikem umění, který zn aspektu uměnovědy posuzoval pravěké nálezy a výtvory etnických (přírodních národů)
- v osobitosti vědeckého přístupu, spoléhajícího více na intuici a optický dojem a stylovou analýzu, než na historické doklady a fakta, je ve svém oboru skutečně jedinečný
- stykem s předními výtvarníky si osvojil nad jiné bystrý postřeh, odhalující souvislosti a kořeny výtvarného díla

Antonín Matějček 1889–1950

- český historik umění
- podobně jako další významní historici umění meziválečné doby vystudoval i A. Matějček dějiny umění ve Vídni u Maxe Dvořáka, který mu také našel místo při vídeňské centrální památkové komisi
- již v roce 1917 se stal profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, odkud přešel roku 1920 na Akademii výtvarných umění, kde roku 1926 dosáhl docentury a o rok později mimořádné profesury
- v roce 1930 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy
- byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, od roku 1949 také vedl odbor umění ministerstva kultury
- Matějčkův hlavní odborný zájem se soustřeďoval na středověké malířství (Passionál abatyše Kunhuty, 1922; Velislavova bible, 1926), kde svá studia završil základní syntetickou prací Česká malba gotická (1938)
- věnoval se však i malbě 19. století a novodobému umění, z čehož vytěžil studie o Josefu Mánesovi (1920–1927; 1949), J. Štursovi, Janu Kotěrovi, Janu Preislerovi, Antonínu Slavíčkovi, V. Špálovi, M. Švabinském a dalších)
- byl rovněž autorem nejrozsáhlejšího díla české vědy o umění, šestisvazkových Dějin umění (od 1922), podávajících přehled o umění od jeho počátků do tehdejší současnosti
- v duchu svého učitele Dvořáka chápal umělecký vývoj jako odraz duchovní atmosféry své doby
- cestami do ciziny si osvojil dokonalé znalosti evropského umění, takže mohl přistoupit k vrcholnému dílu české uměnovědy – k napsání 6-svazkového dějepisu umění – přehledné syntézy vývoje evropského umění od antiky po současnost
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod