13 – Pozitivistická estetika

Pozitivismus

- jeden z nejvlivnějších filosofických směrů 19. a 20. století, vycházející z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů empirických věd
- usiluje být filosofií a metodologií vědy; metodologicky jsou pro pozitivizmus příznačné objektivismus, popisnost a faktografie
- odmítá jakékoli metafyzické otázky, tedy úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ve zkušenosti
- zakladatelem pozitivizmu je Comte, který zdůrazňoval pozitivní stránku jevů, otázku o podstatě věcí a jevů považoval za nevýznamnou
- mezi další významné představitele patří Mill a Spenser
- koncem 19. století a na počátku 20. století se jako druhá fáze pozitivizmu osamostatnil empiriokriticismus, ve 30. letech 20. století vznikl pozitivizmus logický (novopozitivizmus), který dodnes ovlivňuje myšlení zejména v přírodních vědách
- filosofie orientující se na to, co je dáno, co je faktické; věda je jediný prostředek poznání; specificky filosofické poznání odmítá
- filosofii ponechává pouze úkol shrnovat a systematizovat výsledky věd – směřuje k likvidaci filosofie

Hippolyte Taine 1828–1893

- [ten]
- francouzský estetik sociologického směru, literární vědec; představitel pozitivizmu, následovník Comta; v duchu pozitivizmu usiluje použít při zkoumání umění exaktní, experimentální metody
- 1. umělecké dílo je produktem prostředí – světového názoru, morálky, epochy
- 2. civilizace je výsledkem vzájemného působení tří hlavních prvků – rasy, prostředí a okamžiku – lidi především spojuje „společenství krve a ducha“ – kladl důraz na etnické faktory
- 3. vývoj jedince ovlivňují – dědičnost, prostředí, rasy
- umělecké dílo je produktem svého prostředí a ničím jiným – chceme-li pochopit nějaké umělecké dílo, nějakého umělce, nějakou skupinu malířů, musíme si podrobně na mysl uvést duševní a mravní stav onoho času, kterému náleželi
- mezi uměleckými talenty ve všech dobách je stejné množství melancholických i radostných typů – v jistém období také převažuje ve veřejném životě radostná nebo melancholická nálada = vynikne ten typ umělce, který se shoduje s náladou společnosti
- tentýž princip výběru, který dává vyniknout některým z existujících talentů, působí také ve prospěch určité skupiny citů, sklonů a potřeb – a když ty se soustředí do jedné osoby, vzniká příkladný člověk = vzorový charakter, na nějž současníci soustřeďují veškerý obdiv a sympatie
  • tím byl pro Řeky – nahý mladík ušlechtilého vzrůstu
  • umělci takovou postavu buď zobrazují nebo k ní promlouvají
- analogie mezi uměleckým dílem a rostlinou – morální temperatura = klima
- literatura má směřovat ke zevšeobecnění faktů; umění je zrcadlo doby a stavu společnosti

Miroslav Tyrš 1832–1884

- český estetik, tělovýchovný pracovník
- pocházel z rodiny německého lékaře Františka Tiersche v Děčíně
- studoval filozofickou fakultu, zejména přírodní vědy, filozofii a estetiku
- Tyrš jako mladík byl slabý a hubený a lékař mu doporučil léčbu tělocvikem – přivedl ho tak k jeho hlavnímu celoživotnímu zájmu
- Tyrš hledal v tělesném cvičení hlubší mravní smysl tak, jak jej rozvíjela antika, a s rozvojem českého národního života mu navíc přidal rozměr národní: jen ten národ čeká svobodná budoucnost, který bude pečovat o své zdraví tělesné i duševní
- roku 1862 založil v Praze s přispěním vlasteneckých kruhů tělocvičný spolek s názvem Tělocvičná jednota Pražská – u její kolébky stáli přední představitelé české kultury – Josef Mánes, Jan Neruda, Jan Evangelista Purkyně, Karolina Světlá a další
- starostou spolku byl zvolen Jindřich Fügner
- název Sokol dostal spolek až později na návrh českého pedagoga Emanuela Tonnera
- v roce 1863 již u nás působilo dvacet jednot s téměř dvěma tisíci členy
- Fügner navrhl pro členy jednoty tykání a oslovení "bratře" a "sestro"; Josef Mánes navrhl sokolský kroj, z Fügnerova podnětu se stala jeho součástí červená garibaldiovská košile (Garibaldi = italský revolucionář z 19. st., jehož spolubojovníci nosili červené košile)
- spolkový pozdrav Nazdar navrhl redaktor Josef Barák
- Tyrš vypracoval a přivedl do praxe českou tělocvičnou soustavu a tělocvičné metody, při čemž zužitkoval své rozsáhlé vědomosti fyziologické, filozofické i estetické
- rovněž zpracoval české tělocvičné názvosloví a vychoval cvičitele
- byl tvůrcem sokolských zásad: síla a mužnost, činnost a vytrvalost, láska k volnosti a vlasti, dobrovolná práce a kázeň, vzájemný bratrský poměr členů; zvláštní důraz kladl na výchovu mládeže
- první sokolský slet v Praze roku 1882
- kromě tělovýchovné činnosti věnoval se také umění výtvarnému a estetice a přednášel na vysokých školách
- činnost pedagogická ho přivedla k hlubšímu studiu dějin umění – nejbližší mu byla antika, zpracoval např. vliv orientálního umění na umění řecké, studoval staré umění egyptské a chaldejské
- snažil se o popularizaci umění
- umění jako projev životaschopnosti národa
- úpadek umění vždy ohlašoval zánik
- tělocvičny žádal stavět a zdobit ve světlém novorenesančním slohu, s reprodukcemi klasických děl
- výchovný prostředek a ideál – kalokagathie = krásná rovnováha těla a ducha
- hlásil se k voluntarismu a asketické morálce Schopenhauerovy filosofie
- dílo: své myšlenky uložil do následujících prací v základních dvou oborech působnosti:
Tělesná výchova: Cvičení pořadová, Základové tělocviku, Hod olympijský, Spisy tělocvičné
Výtvarná výchova: O zákonech komposice v umění výtvarném, O zákonu konvergence při tvoření uměleckém, O podmínkách vývoje a zdaru činnosti umělecké, O prostředcích k povznesení našich poměrů uměleckých, O způsobu a významu ducha dějin umění výtvarných
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod