10 – Německý idealismus

10A – Kant, Hegel

- v německém idealismu se stala estetika poprvé v dějinách evropského myšlení osou filosofického vývoje
- Kant přisoudil lidskému subjektu tvořivou schopnost, pečlivě však omezil moc lidského rozumu nad vnějšími objekty na sféru „pouhého jevu“
- Kantovi následovníci, popuzeni tímto omezením, daleko překročili vyznačené hranice – vypracovali teorii absolutní tvůrčí schopnosti
- idealistická filosofie a německý romantismus jsou navzájem těsně spjaty
  • filosof se pokoušel zahrnout do svého díla umělcovu tvůrčí obrazotvornost
  • romantický umělec zase rozšiřoval své poznání, aby obsáhl i filosofické myšlení, chtěl se stát prorokem, filosofujícím básníkem

Immanuel Kant 1724–1804

- první z představitelů německé klasické filosofie
- narodil se v Královci, profesor na universitě v Královci
- tvůrce tzv. kritického neboli transcendentálního idealismu
- ve vývoji jeho názorů jsou dvě období – předkritické (do 1770) a kritické
- Kritika čistého rozumu – 1781, poznání lidské
- odlišení dvou světů
  • svět jevů v prostoru a čase
  • svět „věcí o sobě“ – svět metafyzických realit
- člověk nemůže poznat věci tak, jak ve skutečnosti jsou – „věc o sobě“ je nepoznatelná, známe pouze věci pro nás, předměty zkušenosti
- Kant vytlačuje možnost poznání nadsmyslových předmětů a pravd, které nevzešly ze smyslové zkušenosti
- důkazy boží existence spočívají na nesprávném usuzování
- nelze dokázat teze o nesmrtelnosti duše, o jsoucnosti boží
  • Kant však tyto ideje nezamítá, rozum prostě nemá schopnost o nich rozhodovat, ačkoli je vytvořil, ale člověk tyto ideje potřebuje
= krize rozumu
- Kritika praktického rozumu – 1788, mravy a morálka, rozhodování a jednání
- filosofie je mu vědou o člověku
- pokusil se prozkoumat, jaký je poměr mezi smyslovým – apriorním a rozumovým – aposteriorním
- praktická filosofie zkoumá nutné podmínky mravního života
- co Kant pokládá za správné a morální, konkrétně neříká, ale podává všeobecné pravidlo = kategorický imperativ – každý má jednat tak, aby princip jeho vůle mohl zároveň vždy platit jakožto princip všeobecného zákonodárství
- důvodem vůle je dodržování mravního zákona, nikoli úsilí o blaženost
- význam náboženství spatřuje v mravním působení
- nové pojetí metafyziky jako vědy o hranicích rozumu oproti starému pojmu metafyziky jako vědy o absolutnu
Kritika soudnosti – 1790, rozum a rozvažování, estetický soud, estetického cítění
- v kritickém výkladu soudnosti hledal Kant také možnost, jak překlenout rozpory, které mu vyplynuly z jeho předcházejících kritik
  • propast mezi světem jevů - přírodou a světem věcí o sobě – člověkem jednajícím
- „Kant a myšlenka systému jsou vzájemně zaměnitelné pojmy“
- Kantův systém zaznamenal tuto světobornou událost: důkaz, že estetický zážitek je serióznější a filosofičtější než přírodní věda
- dokonalost nemá nic společného s estetikou
- snažil se založit svůj výklad vkusu na stejně nezvratné logice, jakou podle svého mínění objevil v přírodních vědách a v morálce
- požadavek systému byl v estetice naléhavější než jinde
= systém, na němž založil Kant svou filosofickou estetiku
- vkus je ve svých hlavních zdrojích empirický, nikoli založený na rozumu
- systém – transcendentální metoda (eklektická metoda)
  • použil cenných prvků Lockovy filosofické školy – důraz na důležitost smyslového vnímání, rozum je na počátku čistý list papíru
  • použil také hlavního tvrzení racionalistů – poznání musí být určité a dokazatelné
- snažil se nalézt společná základ rozdílných názorů těchto dvou škol
= poznání tvoří smyslová zkušenost a rozum mu dává formu a kategorie
- orgán estetického cítění nazývá Kant „společný smysl“ – spolupráce smyslů a rozumu člověka – harmonická souhra, je to jakási sympatie, neboť zahrnuje splynutí citu kteréhokoli člověka s cítěním všech
- estetická libost je nezaujatá a universální – vyloučení veškerého vztahu k osobnímu prospěchu
- „účelnost bez účelu“ – věci, které nám působí estetickou libost vypadají, jako kdyby byly určeny přímo našim potřebám a touhám, a přece neexistuje rozumový důvod pro předpoklad nějaké skutečné určující inteligence, která onen předmět k tomuto účelu vytvořila
- krásný není předmět, který vyhovuje nějakému konkrétnímu účelu, ať už praktickému nebo mravnímu
- krása je absolutní
- estetická hodnota spočívá v existenci šťastně vytvořené podoby nebo formy, která působí na naše duševní schopnosti
- věci, na něž je příjemný pohled v nás budí přání hledět na ně stále, protože odpovídají potřebám našich zrakových orgánů způsobem, jemuž nemůžeme porozumět
- krása:
  • 1. čistá krása
    • je taková, o jejímž účelu ani užitku nic nevíme
    • ozdobné motivy na rámech, tance, přírodní krása květin, lastur, krystalů; přímo reaguje na půvabný tvar
  • 2. podmíněná krása
    • objekty, v nichž se uspokojení z formy mísí s vědomím účelu, jemuž mají sloužit
    • domy, paláce, chrámy
    • uspokojení praktického smyslu pro užitečnost
= smysl pro formu i smysl pro užitečnost se sloučí v jedinou zkušenost
- vztah vkusu k mravnosti – estetická idea může sloužit jako mravní symbol
- pro umění nejsou pravidla, pro vědu ano – tím se liší Newton od Mozarta – pravidla vědeckého postupu jsou otevřená a dosažitelná pro každého, cesty umělcovy jsou nejasné a záhadné pro většinu lidí – často i pro samého umělce
= nezbytným předpokladem tvůrčího génia je Geist – duch = vrozená plodnost, jakési duševní bohatství bez něhož nelze v umění nic původního vytvořit
- génius se neřídí žádnými pravidly, vytváří však vzor, z něhož je možno pravidla vytvořit
- Kant definuje génia jako schopnost vytvářet estetické ideje

Georg Wilhelm Friedrich Hegel 1770–1831

- představitel německé klasické filosofie
- ve svém díle navázal na německou idealistickou filosofii
- objektivně idealistický ráz – za podstatu všech jevů přírody a společnosti považuje neosobní duchovní princip
= absolutno, absolutní idea, absolutní duch, světový  duch, světový rozum
- světový duch prochází třemi základními stupni
  • 1. teze – idea se vyvíjí v sobě samé – logika
  • 2. antiteze – idea se sama sobě odcizuje, popírá sebe samu – jinobytí – filosofie přírody
  • 3. synteze – neexistuje idea již ani jako čisté myšlení, ani jako jinobytí, nýbrž v jednotě obou těchto momentů, kterou představuje lidstvo
- Hegel si zachoval osvíceneckou víru v samozřejmost rozumu
- důstojnost člověka je v myšlení
- neuznává výklady pomocí nižších funkcí, např. citových, ani v umění
- filosofie je vědou o absolutnu
- poznávaný svět není subjektivní (Kant), ale je objektivní skutečnost sama
- jádrem Hegerovy filosofie je teze, že myšlení a bytí je totožné, že není rozdílu mezi ideou a skutečností
- idea není myšlenka v individuálním vědomí, ale objektivní duchovní princip – absolutno, duch, rozum = objektivní idealismus
- Hegel rozlišuje subjektivní mravnost a mravnost objektivní, jejíž dokonalou formou je stát
- filosofie dějin – rozum vládne světu a tedy i dějiny světa probíhaly rozumově
- estetika
- chápe umění jako dílo, v němž se absolutno jeví v názorné formě
- umělecká krása stojí uprostřed mezi smyslovostí jako takovou a čirou myšlenkou
- absolutní duch se vyjadřuje v umění, v náboženství a ve filosofii
- definuje umění jako zobrazení ideálu, absolutna
- člověk je nejkrásnějším výtvorem přírody
- génius = lidská schopnost přeměnit ideál ve skutečnost
- umělcova obrazotvornost = pozorovací schopnost, paměť, rozsáhlá znalost světa
- symbolické umění – hledá formu, která by beze zbytku vyjádřila jeho záměr
- klasické umění – nachází ji v lidském těle = dokonalá schopnost lidského těla vyjádřit lidskou duši
  • duch – nejvyšší smysl všech věcí, má v lidském těle nejvyšší prostředek svého vyjádření
- podstatou Hegerova učení je smíření protikladů
- umění je idea – umění je koncept

10B – Goethe, Schiller

Johann Wolfgang Goethe 1749–1832

- německý spisovatel a básník, klasik německé literatury, filosof
- myšlenka jednotné a věčné přírodní totality, která zahrnuje jak přírodu, tak lidského ducha
- pro Goetha byla krása tou nejpřirozenější věcí na světě
- nikdy nepřemýšlel o přemýšlení
- mimo náš praktický život neexistuje žádná akt čisté kontemplace, který by odhaloval bytí jako takové - známe jen to, co děláme
- Goethe figuruje v dějinách estetiky ve dvou funkcích – jako její předmět i jako její aktivní činitel v jejím rozvoji
- svým dílem a svou osobností učil, co je umění, ještě účinněji než svými teoretickými tvrzeními
- spojení rozumové a smyslové části lidské přirozenosti v harmonický celek
- Goethe studoval vlastnosti barev, anatomii, meteorologické problémy…
- nástin Goethovy estetiky:
- moudrost stanoví a střeží hranice
- láska propůjčuje obrazotvornosti křídla, přiměje ji k tomu, aby překročila hranice, a pak ji vrací nazpět, aby plodila krásu
- v řeckém umění viděl dokonalost – „ten, kdo musí přejímat z antiky měřitelné proporce, nesmí nám zazlívat, že chceme přejmout z antiky to, co je neměřitelné“

Friedrich Schiller 1759–1805

- německý básník, dramatik a estetik
- spolu s Goethem představuje německý literární klasicismus
- řešil otázky estetiky z hlediska transcendentální metody – kantovec
- svár mezi mravní ideou a silami lačnosti a chtíče = stálý námět Schillerových dramatických děl
- neuspokojuje ho Kantova definice krásy – subjektivní koncepce krásy musí být nahrazena objektivní
- krása je svoboda v jevu – realita je odhalena , už se neskrývá v hloubi jako nevyzpytatelná představa
- pravý génius se řídí pouze přírodou a instinktem
- Listy o estetické výchově člověka
- Schillera moralistu vábil Kantův dualistický systém
- Schiller básník však musel znovu vydobýt jednotu lidské povahy a lidského světa
- harmonie rozumu a představivosti, neboli estetická dokonalost byla ve starověkém Řecku, a Goethově osobě
- Goethova osobnost a jeho dílo mají pro Schillera zvláště velký význam proto, že Goethe je jeho současníkem – korespondovali
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod