7 – Rozum ve filosofii, pravidla v umění

7A – Rozvoj racionalistické novověké filosofie

- 17. – 18. stol. – duchovní vývoj se označuje jako osvícenství – odvrat od víry k rozumu, od církevních dogmat k vědeckému poznání, kritický postoj vůči náboženství
= užívání rozumu a samostatné konání myslícího individua
- toto nové kladení základů probíhá dvěma směry – racionalismus a senzualizmus (empirismus)

Racionalismus

- především rozšířený ve F a D
- výstavbu skutečnosti je možné poznat z principů myšlení, logické uspořádání světa umožňuje uchopit skutečnost deduktivně, vzorem je matematická metoda – kdy se z jasných axiomů odvozují závěry, víra v pokrok, vědecké objevy, liberalismus – svoboda, formulace lidských práv

René Descartes 1596–1650

- francouzský filosof, matematik a přírodovědec
- filosofie založená na suverenitě lidského rozumu a matematických pravdách, silný důraz na subjekt
- snaží se vybudovat, formulovat, zcela nespornou, universální metodu myšlení – matematická metoda myšlení
- základem poznání je rozumová intuice
- pochybuje o poznatcích založených na smyslech = metodická skepse – v procesu této pochybnosti se mu pak ukazuje jako nepochybné pouze to, že pochybuje = (pochybuji) myslím, tedy jsem = Cogito, ergo sum
- tím v jistotě vlastního myšlení a vlastní existence nachází nejvyšší filosofický princip - první pravdu, která je nepochybná
- avšak – to co myslí je duše = dualismus – hmotný svět vysvětluje oklikou přes Boha
- dualismus tělesné a duchovní substance + paralelismus obou substancí
- k Descartovým inspirátorům lze počítat Augustina v metodické skepsi a Platona, pokud jde o vrozené ideje
- krása je závislá na individuálním úsudku, potěšení budí takový pocit nebo stav, interval nebo rytmus, který nenudí ani neunavuje – je třeba vystříhat se extrémů, krása určitých poměrů spočívá v tom, že jsou lépe dokazatelné v matematickém smyslu

Benedikt Spinoza 1632–1677

- holandský myslitel
- snaží se překonat obtíže a rozpory Descartova dualismu
- odmítá sebevědomí (cogito) jako východisko, svoji filosofii buduje na předpokladu vnější, objektivní skutečnosti, kterou chápe jako substanci
- substance je nekonečná a jednotná, je příčinou všech věcí i sebe samé
  • panteistické rozpuštění boha v přírodě
  • odstraňuje i dualismus boha a světa
  • boha jako nadpřirozenou bytost odmítá
- bůh je tvořící příroda, a vše, co vzniklo skrze něj je stvoření příroda
- Etika – hlavní dílo
- geometrická metoda – všechny věty dedukovatelné z nejvyšších principů
- tři způsoby poznání – smyslové – může být pramenem omylu, racionální, intuitivní

Gottfried Wilhelm Leibniz 1646–1716

- německý vědec a filosof, právník a diplomat, universální učenec
- ve své racionalistické koncepci poznání klade hlavní důraz na analýzu, tj. rozložení složených pojmů a pravd na jejich elementární prvky
= převedení myšlenek na operace se znaky, matematizace všech problémů
- v duchu požadavku, aby složité bylo analýzou rozloženo na jednoduché části, předpokládá, že základem světa je nekonečné množství jednoduchých, nedělitelných substancí = monáda - nejjednodušší jednotka světa
- monády se navzájem vnitřně liší, jsou individuální, nacházejí se v neustálé vnitřní proměně, souhru všech monád objasňuje Leibnitz předjednanou harmonií
- poezie a hudba mají sílu pohnout člověka – smích, slzy a jakýkoli cit
- veškerá krása je emanací božího světa
- estetické poznání = cítíme, ale nevíme co, a to v nás vzbouzí sympatie, vkus pozůstává ze zmatených počitků, které si nemůžeme vysvětlit, člověk vždy nepozná, v čem spočívá půvab věci – vnímá ji spíše duší, než rozumem
- úplnému rozumovému pochopení krásy předcházejí neurčité předtuchy libosti
- umění je pouhá zábava, vědec je přednější

Blaise Pascal 1623–1662

- francouzský matematik a fyzik
- silně ovlivněn Descartem
- pravdu nepoznáváme jen rozumem, nýbrž také srdcem
- velká náboženská senzibilita

7B – Klasicistická estetika 17. – 18. století, pravidla v umění

- klasicismus – ideologicky i esteticky nejednotný
- představitelé klasicismu v literatuře: Corneille, Racin
- ve výtvarném umění: Poussin, Lorrain, Mansart
- do popředí staví hrdinskost, vznešené city, věrnost, povinnost, abstraktní ctnost a racionalismus
- ideál řádu, ucelenosti a sepětí v umění
- nově založená francouzská akademie prohlásila, že jejím úkolem je nalézt pravidla malířství, která by byla prostá, neomylná a vzájemně se doplňovala = estetická a technická pravidla umění
- ideál umění = poskytovat libost způsobem, který odpovídá pravidlům

Pravidla v umění

- určit si mravní cíl
- vyhledat si vhodnou báji nebo tezi jako námět zamýšleného díla
- invence = nově námět zpracovat a uspořádat a přizpůsobit době, náladě
- je nutno dosáhnout účinku, který působí hojivě na lidská srdce; aby oslavovalo lidské smysly, působilo = idealizování přírody
- hluboká úcta k antickým vzorům a jejich využití jako námětů

Nicolas Boileau 1636–1711

- [boalo:]
- francouzský básník a kritik, teoretik klasicismu, zvláště literárního
- vycházel z racionalismu Descartova
- snažil se formulovat základní pravidla poezie a umění vůbec
- požadoval od umění řád, prostotu, jasnost, rozumovou kontrolu – jasná myšlenka je důležitější než krása slov
- metodický způsob psaní básní
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod