6 – Renesance a manýrismus

6A – Humanismus a florentská akademie

Renesance

- znovuzrození, 15. – 16. století; viz renesance v umění
- základní přehodnocení přístupu ke světu; nové sebehodnocení člověka – humanismus
- pantheismus – renesanční člověk hledá boha v přírodě
- návrat ke stoickému myšlení – zájem o svět a empirické zkoumání, vědy
- věk individualismu a naturalismu, sebevědomí člověka, který se odmítá podřizovat jiným autoritám
- přechod mezi středověkem a renesancí byl plynulý
= mírou všech věcí je člověkProtágoras; vyvýšení člověka jako totální autority
- éra vynálezů: námořní technika – kompas, Kolumbus; vesmír – Koperník – heliocentrismus; knihtisk – Gutenberg; perspektiva – Alberti
= epocha vývoje evropského vývoje mezi středověkem a novověkem
- renesance – „skvělý návrat lidstva k estetickému myšlení, jež asketický středověk potlačoval“
- pozvolný přechod od mysticismu a církevní autority k přírodě a rozumu
- malířství a básnictví se povzneslo z kategorie opovrhovaných řemesel mezi svobodná povolání
- vzrůstala důvěra v lidské schopnosti i víra v pozorování přírody
- „renesance až do konce kolísala mezi dvěma světy, jedním, který nebyl ještě mrtev, ale zanikal a druhým, jemuž nechybělo sil, aby se zrodil, byl však dosud v zárodečném stavu“
- středověká zbožnost žila dál, Bible neztrácela autoritu
- hlavní význam renesanční estetiky spočíval v tom, že spojila umění s krásou
- velké rozpětí vzdělání malířů, básníků,…
- kánon

Humanismus

= filosoficko-etické stanovisko, jímž je ústřední místo přisuzováno člověku, jeho důstojnosti, blahu, jeho potřebám a zájmům
- v renesančním humanismu byl proti křesťanskému asketismu a sebeodříkání zdůrazněn člověk jako plnokrevná bytost žijící všemi smysly
- znovuzrození člověka z ducha antiky
- Petrarca, Dante, Boccaccio

Francesco Petrarca 1304–1374

- pokládán za zakladatele humanismu, kritik scholastické učenosti – proti pozdní zformalizované scholastice, klade důraz na osobní poznání a přirozené učení, myslet vlastní hlavou
- Sonety
- důraz na duchovní hodnoty a duchovní krásu, hledání vztahu mezi lidskými a božskými hodnotami; úvahy o bohu; ještě pořád zásadní hierarchie fyzické krásy jako nižší a duchovní krásy jako vyšší; umění = prostředek vyjádření jiné, vyšší pravdy

Dante Alighieri 1265–1321

- první reprezentant renesance, poslední rep. středověku, pojetí i renesanční i středověké, navazoval na Tomáše Akvinského
- Božská komedie
- básnický pandám na Sumu theologickou; peklo, očistec, ráj – vychází z Tomášových kosmologických představ
- absolvent scholastické filosofie, pojetí člověka je u něj renesanční
- pojednává o bohu formou básně – vědomé fikce = obrat, píše umělecké dílo, vychází z oslavy lásky a poezie a zároveň dospívá k nejvyšší hodnotě která je zakotvena v bohu
- k pohanské filosofii nemá ještě čistý vztah (Platon nemůže být v ráji)
- krása jako světlo – vyzařování absolutního světla = novoplatónský duch
- nechá se vést Vergiliem, do ráje mu pomůže zduchovnělá láska

Giovanni Boccaccio 1313–1375

- životopisec Danta
- zpochybněna autorita církve
- přirozená lidská povaha je ve středu zájmu, transcendentní hodnoty nemají v jeho pohledu šanci

Florentská akademie

- nová Platónova akademie, v pol. 15. století založena ve Florencii – Cossimo Medici; centrum rozvoje myšlení a umění, humanity
- vycházela vstříc zájmu renesance o Platónovu filosofii; sloužila studiu, překládání, rozšiřování i komentování Platonova díla

Marsilio Ficino 1433–1499

- hlava Florentské akademie
- novoplatonik, překlady zásadních antických děl, spojoval novoplatonismus s křesťanstvím
- stupňovitá výstavba kosmu: Bůh – duch andělé – duše (průsečík, člověk, kolem kterého se vše točí) - kvalita – hmota
- bůh je všudypřítomný = svět je zbožštělý, svět se rozprostírá v bohu
- krása je světlo a podstatou je harmonie; duše je nějakou formou harmonie – tuto harmonii může člověk tvořit a tím napodobovat boha
- umělec překračuje hranice lidského a povznáší duši zpátky k bohu; umělec = božský šílenec

Francouzský humanismus

Michel de Montaigne 1533–1592

- myslitel, modelový autor zlomu renesance a manýrismu
- eseje – nový literární žánr
- autoreflexe, zamyšlení nad sebou samým; „něco tak malicherného ani nestojí za tvou pozornost, čtenáři“; subjektivní forma, vzpomínky na dětství, sebestřednost
- to k čemu dochází už je nerenesanční pohled na člověka – totální skepse o možnostech poznání člověka - je nutné přiznat, se k nevědomosti, nespolehlivost smyslů a rozumu
- „člověk by nedokázal vytvořit ani roztoče, ale bohů si vytvoří na tucty.“
- dává i přijímá pouze člověk
- krása je subjektivní a relativní; nehledá pravdu v přírodě, ale v sobě
- Essais
- první vydání Esejů vyšlo v r. 1580, ale až do smrti je autor nepřestává obohacovat, takže od r. 1588 dílo obsahuje tři knihy
- hlavním předmětem esejů je on sám
- chtěl nalézt sebe, protože pokud máme sebe, máme stále z čeho žít; vyjadřuje vlastní osobnost, líčí sebe samotného a své soukromí
- kapitoly: Já, Michel de Montaigne; Montaignovo myšlení a další
- eseje jsou psané čtivě a s humorem a jsou prokládány latinskými a řeckými citáty
- popisuje jak byl vychován a jaký je, své záliby a zvyky; píše o nemoci, o přátelství, o knihách, o sebevraždě, o umění žít, píše své názory na svět a lidstvo, o naší domýšlivosti, o bezmocnosti při hledání pravdy a spravedlnosti, ale zároveň zastává lidskou osobnost jako svobodnou individualitu, která má žít podle přirozenosti
- "A i když sedíme na nejvyšším trůnu světa, sedíme na něm jen svým zadkem"

6B – Renesanční novoplatonismus

- hledání absolutních duchovních hodnot, Florentská akademie

Mikuláš Kusánský 1401–1464

- Nicolaus Cusanus
- kardinál, téměř papež, renesanční myslitel německého původu, ovlivněn novoplatonismem a mystikou
- pantheistické tendence – bůh je nekonečno, které zahrnuje vše a které je přítomno ve všech věcech
- svět jako rozvinutí boha; v nekonečném bohu splývají protiklady – neexistuje absolutní protiklad, musí být bod, kde se to střetne
- důraz na svobodné myšlení – bez autorit
- Laik o mysli
- „člověk hluboce učený ví, že je nevědomý“; učení nevědomost

Giordano Bruno 1548–1600

- ovlivněn novoplatonismem, Mikulášem
- přejímá  Koperníkův heliocentrický obraz světa, nastoluje ale myšlenku nekonečnosti vesmíru
- mohou existovat i jiné světy a zanikat, avšak veškerenstvo jako celek je věčné – nekonečný Bůh může opět stvořit jen něco nekonečného
- ve všejednotě božského prazákladu je zavinuto veškeré bytí a všechny protiklady v něm splývají v jedno; jednotlivé věci světa představují jeho rozvinutí = božské bytí je tedy přítomné ve všech formách přírody
- bůh není mimo svět, nýbrž v něm
- lidský duch v souladu s podstatou veškerenstva usiluje o poznání nekonečna

6C – Traktáty o výtvarném umění

- poprvé jsou umění hodnocena maximálně vysoko – umění přestává patřit mezi řemesla
- oko se mýlí méně než myšlenka – rozvoj teorie, reflexe uměleckých oblastí

Cennino Cennini 1370–1440

- Kniha o umění středověku – 1400
- přehled technologie malířských a tvůrčích postupů, praktické malířské postupy + zhodnocení malíře, malíř zviditelňuje neviditelné
- nový renesanční princip – malovat to, co je skutečné, klade důraz na harmonii proporcí
- teorie proporcí – hlavní problém renesančního umění; druhý problém je teorie perspektivy
- jak svět zobrazit pravdivě a krásně

Leon Battista Alberti 1404–1472

- italský renesanční architekt, malíř, matematik, básník, hudebník a přední teoretik renesančního umění
- první z příkladů universální renesanční osobnosti, není žádná oblast, ve které by nebyl dostatečně zručný
- renesanční pojetí universálnosti = já obstojím ve všech ohledech
- 3 knihy o malířství
- 10 knih o architektuře
- Pojednání o soše
- zmapoval principy všech základních oborů umění
- začíná oslavou člověka a ne modlitbou, příroda – bůh – stvořila člověka vznešenějšího nade vše živé, dala mu úsudek
- ideál – napodobovat přírodu vždy a ve všem; malířství = zrcadlo nastavené originálu
- oddanost zraku, rozumu; člověk rekonstruuje to, co má před sebou pomocí geometrie a matematiky
- pavimento – kachlíky v perspektivě – aby malíř dal najevo, že to zná
- perspektiva geometrická – sbíhání do úběžníků – největší novum renesančního malířství (v antice je perspektiva odpozorovaná, ne vykonstruovaná)
- Bod, linie, plocha = tři elementární formy výtvarného projevu, tři rozměry skutečnosti
- malíř zpodobňuje jen ty věci, které ve světle mohou být patrny – snaha o dokonalou iluzi prostoru
- úkolem umělce je najít ideální proporce a ztělesnit je
- Pojednání o smysli krásy
- jak zdobit a proč; krása = harmonie proporcí = jednota, souhra; pokouší se princip harmonie konkretizovat = teorie zlatého řezu
- existuje jediná správná proporce, dogmatické, utopické teorie

Lorenzo Ghiberti 1378–1455

- první autobiografie, popisuje svou práci na dveřích florentského baptisteria

Leonardo da Vinci 1452–1519

- italský renesanční myslitel, učenec, technik a umělec, neobyčejně všestranná osobnost, navazuje na ideál renesančního člověka
- úcta k vidění, úcta k oku, rozum pomáhá viděné správně interpretovat
- žádný souvislý traktát se nezachoval – poznámky v denících
- pravda není jen v proporcích, ale v duchu, který je v té formě obsažen
- zabývá se perspektivou, navazuje na Albertiho a dovádí to dál, přidává vzdušnou, barevnou perspektivu – barevné optické klamy
- v každém těle je duše a dobrý malíř ji musí zachytit, i když je neviditelná
- malířství je filosofie, neboť se zabývá pronikavými úvahami o pohybu a formě
- zdůrazňuje originalitu vlastního pojetí
- „člověk není jen nejvznešenější výtvor boha a nástroj přírody, ale i plnič záchodů“ – končí éra vznešenosti člověka

Manýrismus 16. století

- neortodoxní pozdní renesance, radikálně se láme suverenita a sebejistota renesančního člověka – zpochybnění geocentrického modelu, zpochybnění autority církve, reformace

Michelangelo Buonarroti 1475–1564

- Korespondence a sonety – jeho myšlenky o umění, nenapsal konkrétní traktát
- nejvyšší krása je v bohu – tu člověk může hledat v duši, v sobě; každé dílo je zhmotněním krásy, kterou má umělec ve své duši
- zříká se lidského, kritérium hodnot vrací k bohu – skok do baroka – opuštění světských hodnot a hledání hodnot transcendentních
- hlavním nosným principem v umění je pohyb a světlo

Albrecht Dürer 1471–1528

- importoval renesanci do německého umění, reaguje na italské renesanční traktáty
- O měření kružítkem a pravítkem
- 4 knihy o lidských proporcích
- sestavil 600 proporcí, pojednával o proporcích koní, budov,…
- odlišuje se od Albertiho – ne jen jeden absolutní kánon, ale rozdílné proporční kánony pro typy postav – 13 pro muže a 13 pro ženy
- krása je subjektivní

Giorgio Vasari 1511–1574

- [vazári]
- životopisy renesančních malířů, sochařů a architektů; činnost umělce je téměř zbožštělá, umělec má klíč k nejvyšším pravdám
- hlavní postava Florentské akademie – člověk se zde učí být umělcem, umělec se už neučí z přírody, ale hledá v sobě a napodobuje styl, manýru velikánů, kteří ho předcházeli – je třeba napodobovat nejdokonalejší

Paolo Lomazzo 1538–1592

- malíř; sedm hlavních ctností umění: pohyb, proporce, barvy, světlo, perspektiva, kompozice, forma – styl, maniera
- nejsilnější výraz krásy není harmonie, ale hrůznost – teribilita – nejsilnější zatížení subjektivity (expresionismus se na to odolává)
- hledá pravdu v nitru, předmětem umění je duše; usiluje o nejniternější vyjádření

Federico Zuccaro 1542–1609

- [cukaro]
- předseda římské akademie
- na akademiích se poprvé ustavuje pojem výtvarná umění – shrnující pojem pro vizuálně vnímaná umění
- důraz na imaginaci a svobodu umělce, fantazie, malíř tvoří nový svět
- umění ve svazku s matematikou
- uvádí výšku postav v poměru k hlavě v souvislost s druhem důstojnosti a božství
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod