5 – Středověká estetika

5A – Vznik a vývoj scholastiky

- pro evropský středověk je chápání filosofie spojeno s křesťanstvím a jeho monoteistickým bohem, poskytujícím všem naději na základě víry
- jazykově jednotícím prvkem je latina, organizačně – církevní instituce: kláštery, školy, později university
- universalismus – osobnosti migrují po universitách = rychlost šíření myšlenek
- jediná kulturní centra jsou kláštery – jsou představiteli kulturní tradice, kultura je veskrze náboženská, protože nikde jinde mimo klášter nebyla gramotnost, gramotní jedinci
- středověké myšlení je spojeno s vírou v Boha
- 529 n. l. konec antiky – začátek středověku - uzavření Platónské akademie
- hlavní témata filosofie:
1) otázka vztahu filosofie a teologie, vědy a náboženství, rozumu a víry
2) otázka tzv. univerzálií = obecných pojmů – existuje univerzálie samostatně, nebo jen v mysli? Pokud existují reálně, jaká je jejich povaha, hmotná nebo nehmotná?
- ve středověké filosofii se tímto termínem označovali ideje, obecné významy či pojmy
- spor o způsobu existence univerzálií – základní dvě stanoviska: nominalismus a realismus
- realisté – obecné ideje, pojmy existují reálně, skutečně; Eriugena, Anselm
  • krajní realisté – pojmy existují před jednotlivými předměty (po vzoru Platóna), mimo ně, nezávisle na nich
  • umírnění realisté – pojmy existují ve věcech jako formy jednotlivin (Aristoteles)
- nominalisté – reálně existují pouze jednotlivé věci se svými individuálními vlastnostmi a universalia jsou až po věcech; Abélard
  • krajní nominalisté – obecné považovali za pouhý prázdný zvuk
  • konceptualisté – uznávali noetický význam obecného a připouštěli, že existuje v myšlenkách
= stanovisko umírněného realismu nejvíce vyhovovalo potřebám církve – Tomáš Akvinský
3) problém teodicea – ospravedlnění Boha za existenci zla, které je v rozporu s neskonalou dobrotou Boha
4) pojem duše a vůle

Estetika

- středověk byl obdobím, kdy formální krása v krásném umění jako projev vědomého myšlení nebo jednání neexistovala
- popření estetického vědomí – sochařství křesťanům připomínalo modlářské uctívání císařů
- divadlo probouzelo v lidech smyslovost a krutost
- raně křesťanský odpor vůči umění se zakládal na dvou hlavních námitkách
  • napodobivá umění pocházejí od ďábla (divadlo)
  • umění má sklon zalévat vášeň – aby méně pevná stránka lidské povahy převládla nad rozumovými ctnostmi
- pro umění poskytující libost zbývalo tehdejší kultuře jen málo místa – veškerý zájem se upírá k oslavě Boha
- realita je duchovní; harmonie je odrazem božského původu věcí – je nejvyšším stupněm Bohu podobné jednoty, jíž světské universum může dosáhnout
- dva základní znaky krásy: forma a světlo
- pak následuje zmírňování asketismu ve prospěch smyslových orgánů

Patristika

- první pokusy o teologicko-filosofické vyjádření křesťanského náboženství
- učení tzv. církevních otců 2. – 8. století n. l.
1) problém teologický – učení o Bohu a boží trojici
2) christologický – o Kristovi jako druhé božské postavě
3) antropologická dědičný hřích, svoboda lidské vůle
- pokračování pak ve scholastice
- důležitá součást patristické literatury – spisy – O božských jménech,… připisovány Dionýsovi Aeropagitovi

Boëthius 480–524

- římský politik a filosof, poslední Říman a první scholastik
- hlavní zprostředkovatel antické vzdělanosti – překládá Aristotela, Platona + komentuje

Scholastika

- filosofie pěstovaná na středověkých církevních školách, od 12. i století na universitách
- filosofickými prostředky měla být vyložena nebo obhájena církevní dogmata – pravdy víry se měly stát pravdami rozumu
- pramenem filosofického poznání bylo Písmo svaté a patristika, z antických filosofů se dovolávali na Platóna a novoplatoniků (raná s.) a pak Aristotela
- k závěrům dospívali pomocí spekulativních dedukcí a formalistických operací s pojmy; jednotlivé problémy, otázky byly rozděleny na články, pak shledávány argumenty pro a proti, pak závěr – ještě obhajován proti dalším námitkám
- rozdělení scholastiky:
  • raná – Joannes Eriugena, Anselm z Canterbury, Pierre Abélard, Jan ze Salisbury
  • vrcholná – Bonaventura, Tomáš Akvinský, opat Suger z Brabantu
  • pozdní – Dun Scotus, Willia Occam

Johannes Scotus Eriugena 815–877

- myslitel údobí rané scholastiky, z Irska, žil ve Francii
- spis O rozdělení přírody – pomocí novoplatónské emanace, rysy pantheismu
- Bůh-příroda existuje ve čtyřech formách jako:
1) příroda nestvořená, ale tvořící – věčný bůh – činná příčina
2) příroda stvořená a zároveň tvořící – bohem věčně tvořené ideje, pravzory všeho existujícího
3) příroda stvořená, ale netvořící – jevový svět našich smyslů
4) příroda nestvořená a netvořící – opět bůh – příčina konečná, cíl
- první skutečná filosofická syntéza ; pokus o první encyklopedickou kompenzaci – nová filosofická interpretace
- krása – vlastnost a projev Boha; zážitek krásy mimo racionální poznání člověka; iracionalita a smyslovost krásy je zdůrazněna
- harmonie – vychází z Pythagorejců a Augustina; spojuje a posunuje obě

University 12. – 13. století

- university měly řadu specifických výsad = akademická svoboda, prostředí pro rozvoj scholastiky
- výuka formou diskuze – lekció – čtení textů (Bible, Otcové), gnezció – interpretace, disputace – vyřčení názoru
- v disputaci se žák prezentuje jako schopný interpretace daného; logická argumentace a textová analýza; v rámci (veřejné) disputace bylo možné prezentovat jakýkoli názor – nepodléhali autoritám církve

Anselm z Canterbury 1033–1109

- biskup z Německa, otec scholastiky, myslitel rané scholastiky
- racionální výklad víry, vliv Platóna a Augustina
- podřizuje rozum víře – věřit, abychom rozuměli; zároveň rozum může dokázat existenci boží = pochopit víru i intelektuálně
- pokouší se dokázat, že obsah křesťanského učení lze rozvinout bez využití autorit (Bible, Otců), čistě z rozumových důvodů
- ontologický argument: Monologion a proslogion – podat racionální a nevyvratitelný důkaz boží existence i pro toho, kdo v Boha nevěří
- nemůže existovat žádné vyšší jsoucno, než je Bůh a ten proto musí existovat i reálně

Pierre Abélard 1079–1142

- francouzský filosof a teolog, prototyp středověkého myslitele
- pokouší se vyřešit spor realistů a nominalistů – spojuje v konceptualismus (spíše nominalismus) – nutno najít kompromis
- universalie existují před člověkem, i před věcmi jakožto ideje
- významně přispěl k rozvinutí scholastické metody, která uvádí různé názory a jejich důvody a prověřuje a pokud možno uvádí řešení
- Si tet non (ano a ne) – spis, traktát scholastiky, věrouční články pro a proti z pramenů Bible a Otců – kritické zhodnocení – a to je scholastika; v každém je ano i ne; ukazuje, jak rozporné jsou mínění biblických textů

Theodorik z Chartres

- problematika 7 umění (podle Platóna) – vymezení uměleckých oborů

Mnich Theofil

- Praktická příručka o krásných uměních – i středověk se zajímal o konkrétní výtvarné postupy, o kompozici, o řemeslné postupy
- člověk má schopnost tvořit – najde v sobě zřídlo a tvoří krásu – člověk jako obraz boží je také tvůrce

Hugo ze Svatého Viktora 1096–1141

- O třech dnech – spis, výklad a pojetí krásy; důraz na krásu tohoto světa – příroda jako kniha
- formy užitečnosti – ptá se, co se ním líbí a proč
1) nevyhnutelné a nutné; 2) pohodlné a užitečné; 3) přiměřené a harmonické; 4) milé a krásné, co neslouží, ale těší
- Kant v 19. století: krása = líbení bez funkce

Opat Suger 1081–1151

- jeho přestavba klášterního chrámu Saint Denis je první gotickou stavbou – kladl důraz na odhmotnění; zdůrazňuje působení světla, ve kterém se nám Bůh dává symbolicky poznat; svět je symbolem, který nás vede ke kráse boží (12 sloupů v chrámu jako 12 apoštolu)

5B – Tomáš Akvinský

Vrcholná scholastika ve 13. století

- století filosofické syntézy
- nový vztah k Aristotelově filosofii – přijetí; pro Aristotela existuje látka před vznikem bytí; bůh = první hybatel
- styk s arabskou a židovskou kulturou – jejich vliv sehrál obrovskou roli v duchovním vývoji křesťanského západu; záruka uchování řecké kultury a vědy; rozkvět empirických věd

Averroes (Ibn Rušd) 1126–1198

- filosof západních oblastí středověkého islámu
- Komentáře k Aristotelovi
- teorie dvojí pravdy – filosofie a náboženství nejsou v rozporu – náboženství je pro lid, filosofie pro učence
- jeho filosofie vyvolala odpor scholastiků – T. Akvinského

1210 – papežský zákaz čtení Aristotelových Knih o přírodě

Albert Veliký 1193–1280

- německý filosof, teolog, přírodovědec, dominikán
- měl encyklopedické znalosti – učenec universálního typu
- kritický výklad Aristotela; prosazuje přijetí Aristotelova empirismu
- učitel Tomáše

Tomáš Akvinský 1225–1274

- italský dominikánský teolog a filosof, umírněný realista
- nejvýznamnější systematik středověku; po Augustinovi základní autorita, o kterou se opírá veškerá teologie a filosofie středověku
- zaměřen na rozvíjení racionální větve scholastiky – považuje Boha za nejvyšší rozum
- poslední velká postava, která dokázala obhájit spojení rozumu a víry
- nebyl obhájcem církevních dogmat – zapojit rozum do výstavby katolického dogmatu! tak, aby byla zachována priorita víry, aniž by ale mezi rozum a víru byla položena hranice; náboženská dogmata zůstávají zjevenými pravdami – rozum může dokázat nejen jejich účelnost a prospěšnost, ale i že nejsou proti rozumu (racionální důkazy boží existence)
- existuje pro něj jediný filosof – a to je Aristoteles
- poznání světa jako základní předpoklad k poznání Boha
- víra a rozum:
- jestli se rozlišují víra a poznání, je chyba v interpretaci jednoho z nich
- filosofie a teologie se doplňují a nestojí proti sobě; víra a rozum si nemohou protiřečit, neboť obojí pochází od Boha
- filosofie a teologie se liší metodou
  • teologie – má Boha jako počátek, od Boha zjevení ke stvořenému
  • filosofie – vychází ze stvořených věcí a dospívá tak k Bohu
- ontologie:
- jednotlivé věci vznikají spojením látky a formy; čistá látka existuje pouze v abstrakci
- rozlišení jsoucna na bytí = reálná existence; a bytnost = určuje podstatu věcí
- podává pět důkazů boží existence:
- jeho důkazy vycházejí ze zkušenosti
1) veškerý pohyb vyžaduje zdroj pohybu – musí existovat první hybatel, jenž sám je nehybný
2) každý účinek má příčinu – musí existovat první příčina
3) věci mohou a nemusí být – musí existovat něco, co je nutné ze sebe samého
4) ve všech věcech existuje stupeň méně a více – existuje míra, která to určuje
5) cílené uspořádání světa – potřebuje nejvyššího vůdce, který stanovuje cíle
- Bůh stvořil svět jako dokonalý – zlo je chybění, nepřítomnost dobra
Suma teologická, Suma proti pohanům, O bytí a bytnosti
- krása:
- zahrnuje tři vlastnosti
1) harmonie, míra, váha, správná proporce = proporcis
2) jednota, jedno, úplnost, (novoplatonismus) = integritas
3) světlo, záře, jasnost, záření, lesk, třpyt = claritas
- krása = záření formy – klade při vysvětlování krásy formu na první místo, stejně jako Augustin
- jedině Bůh je krásný absolutně
- krása je to, co spatřeno se líbí – spojuje to se zrakem = epochální vymezení, které překračuje hranice středověkého obzoru
- poprvé krása není vymezena jen vztahem ke transcendentní kráse boží; smyslový přístup ke kráse
- pojetí krásy jakožto lesku – mystikové viděli ve smyslovém světle a za ním ještě světlo nepostižitelné, zářivější než slunce…
- vrcholný středověk přináší přijetí tohoto světa
- není to popírání tělesnosti jako v Augustinově myšlení
- Tomášův empirismus a estetická koncepce, že krása je to, co spatřeno se líbí, otvírá bránu renesančnímu pojetí – smysly, prožitek, zkušenost

Pozdní scholastika

Duns Scotus 1270–1308

- krize scholastického myšlení
- rozpojení vazby rozumu a víry, na které stála středověká scholastika; pro to, co náleží víře není rozumový argument
- protivník Tomáše Akvinského
- náboženská dogmata jsou rozumem nevykladatelná; oddělil filosofii od teologie

William Ockham 1290–1349

- pozdní nominalista; úplná roztržka mezi vírou a rozumem; rozumově dokázat boží existenci není možné

- krize morálky v dřívějších centrech způsobila přesun centra římské říše do Čech; církev se přizpůsobuje světské moci; církev přestává být věrohodnou autoritou – prodávání odpustků; krachuje autorita, ke které se vrcholně středověké myšlení upíralo
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod