4 – Novoplatonismus a počátky křesťanství

Novopythagoreismus 1. stol. př. n. l. – 2 stol. n. l.

- mysticky orientovaný filosofický směr; projev eklektismu; transcendentnost boha; askeze, mravní život; filosofie osvobozuje duši z pout tělesnosti

Filón Alexandrijský 25 př. n. l. – 40 n. l.

- židovský filosof píšící řecky; rozvíjí nábožensko-filosofickou koncepci
- Starý zákon považuje za základ veškeré moudrosti – snažil se sloučit moudrost Starého zákona s myšlením řecké filosofie = syntéza židovského a řeckého myšlení – Starý zákon + stoicismus a platonismus
- bůh je svrchovaná dokonalost – ztotožňuje boha a logos (rozum)
- tělo je žalář, smrt je vysvobození – klade důraz na život posmrtný; nesmrtelná lidská duše touží po návratu k bohu
- dualita těla a duše – princip platný v perském náboženství; dvě substance: dobro – duch x zlo – hmota
= odmítnutí hmoty, tělesnosti – zůstane klíčovým tématem myslitelů prvních století n. l.
- za svého života se člověk může přiblížit k bohu ve stavu extáze = nejvyšší stupeň poznání, při němž proudí do lidské duše božský duch
- je nutno rozlišovat význam doslovný a symbolický; pomocí alegorické metody dokazoval, že nauky Starého zákona a řecké filosofie mají v podstatě stejný obsah
- symbol = základní klíč k pochopení jakéhokoli smyslu, významu
- umění, realita – chápána jako symbol

Gnosticismus 1. – 3. stol. n. l.

- pozdně antický nábožensko-filosofický směr – helénsko-orientální; paralelně s křesťanstvím; rozvíjel krajní novoplatónský směr
- oproti křesťanství klade důraz na poznání, víra nestačí, je třeba vyššího kosmického poznání = gnóme
- už v životě lze dospět k božským podstatám a poznat boha
- zásadní dualismus hmoty a ducha – dobra a zla = mnišství, askeze, zřeknutí se tohoto světa začíná u gnostiků
- z jednoho božského základu byla bohem stvořena různá božstva, z nichž nejvyšší bůh je zmiňován v Genezi – je to zlý bůh, protože stvořil hmotu, stvořil zlo
- člověk je rozpolcen mezi duchem a hmotou, mezi mužem a ženou
- křesťanští autoři chtějí uvést křesťanství v soulad s antickou vzdělaností – pomocí gnostistických spekulací se snažili podpořit a zdůvodnit křesťanskou víru
- Klemens Alexandrijský, Šimon Magus, Origenes

4A – Plotinos

Novoplatonismus

- učení o stupňovitosti jsoucna

Plotinos 203–270

- návrat k čisté filosofii Platonově
- najít znovu racionální, logický klíč k interpretaci člověka a světa
- jeho interpretace Platóna se od Platóna diametrálně liší
- formuluje velice soustředěnou novou filosofii založenou na transcendentní bázi
- jeho spisy – Ennenady (devítky) – 6 dílů po 9 částech
- na nejvyšším místě idea pravdy a krásna u Platona je přizpůsobena – v jeden prazáklad = jedno (pro křesťanství ztotožněn Boha)
- z něho vyzařují jednotlivé úrovně bytí; bytí je stupňovité vrstvení jednotlivých sfér, které jsou všechny emanacemi božského jedna
- božský prazáklad je totožná se světlem
- v emanacích se pak realizuje sestup od nejvyššího bytí přes méně dokonalé až k mnohosti tělesného světa
- emanace = vyzařování – úrovně bytí jako slunce
  • 1) Jedno
  • 2) Duch NÚS – sféra idejí
  • 3) Duše světa – propůjčuje světu harmonii
  • 4) Individuální duše
  • 5) Hmota – temnota látky
- nejvyšší cíl člověka = návrat do božské prapodstaty a sjednocení s Jedním; vzestup = proces očišťování; nejvyšším osvobozením je extáze, bezprostřední ponor do nazírání Jedna
- jako jednotlivci a duše usídlené v těle představujeme střední období celých našich dějin – původně jsme vznikli z prvotního zdroje veškerého bytí, z dokonalého dobra, z Jednoho – postupná emanace od Jednoho přes rozumový princip ke světové duši a nakonec k individuálnosti, snížení úrovně bytí – lidský jedinec neustále touží vrátit se domů tam, kde je energie silnější, jednota jasnější
- přemíra a moc smyslového přepychu hynoucí římské civilizace – Plotinos se pokládal za povolaného, aby odvrátil lidstvo k opravdovému domovu ducha z „onoho světa“
- základní myšlenkou je výzva, aby se lidé zřekli smyslových požitků a spojili se s Nevýslovným Jedním
- estetika:
- emanace domyšlená i v této oblasti; Plotinos prohloubil filosofii umění
- formuluje pojetí krásy, která se rozchází s pojetím krásy jako harmonie – to nemůže připustit
- obvyklá definice, že krása je harmonie, nevyhovuje
  • je příliš úzká, protože jedinečné nesložené věci a jevy jako je blesk, hudební tón jsou krásné
  • a příliš široká, protože dokonale skloubený myšlenkový systém může být nepravdivý a ošklivý
- tradiční pojem krásy vyžaduje přezkoumání; už ne vyvažování kvantit a kvalit (= harmonie)
- harmonie vzniká z částí x Jedno je z jedné části, bez harmonie
= harmonie není tím nejvyšším principem
- princip, který uděluje krásu hmotným předmětům je něco, co poznává duše a vítá a s čím souzní – vnitřní duchovní síla, světlo božského prazákladu, které se ve věcech odráží
- krása je rozeznávána podle kritéria světla
  • nejkrásnější je oheň – je nejblíže světlu; nedělená substance; podíl na prazákladě
  • pak světlo v barvách – formy světla nižší než oheň
- krásu sice vnímáme smyly, ale posuzuje ji duše – rozezná krásu, protože hodnotí podle krásy božské
- přejímá také Platonovu hierarchii krásy od fyzické k duchovní – záliba, která spočívá na povrchu našeho citového života není ještě skutečným zbožňováním
- nejvyšší krásy dosahuje člověk tím, že se od všeho fyzického líbení oprostí – je možné vystoupit nahoru a smyslové vnímání nechat dole
- toužíme-li po kráse, toužíme také po domově, po dobrotě, po bohu a po pravdě
- umění nemůže být napodobení v obecném smyslu, protože z umělcových rukou mozku vychází víc, než obvykle vidíme v přírodě – ukazuje krásu ducha
- v živém je více krásy než v mrtvém, v barvě více než ve tmě a ve tvůrci víc krásy než v tom, co vytvoří – každá prvotní příčina musí být sama o sobě silnější než může být její důsledek
- umělec promítá svou duši do hmoty, dává látce tvar
- touha tvořit je duši vlastní
- krása je transcendentní
- O duchu, idejích a jsoucnu
- rozlišuje bytí zde a bytí tam
- za duchovní, božský prazáklad považuje jedno, z něhož vyzařují jednotlivé úrovně bytí; nejvyšší úroveň bytí je duch
- všichni lidé se nejdříve obracejí k věcem smyslovým a pak se dělí na ty, kteří u nich zůstanou, na ty, kteří se trochu pozdvihnou ke krásnějšímu, ale pak klesají opět mezi věci dole; a na ty, kteří objevili krásnou zář nahoře, zůstávají tam a opovrhují vším pozemským – to jsou lidé božští
- zář znamená, že Plotinos ztotožňuje prazáklad se světlem; světlo božského prazákladu se odráží ve věcech
- duše tvoří těla krásnými, duše ale není krásná sama ze sebe, stejně jako těla ne – to duch dává duši rozumové nahlédnutí, v němž krása duše spočívá; a duch už sám ze sebe krásný je
- vše je rozložitelné na složky; duch pratvůrce učiní, že podklad se stává ohněm, vodou, vzduchem a zemí teprve přijetím tvarů skrze duši
- to, co duch dává duši, je blízko pravdy, ale to co je přijímáno tělem jsou jen obrazy a napodobeniny
- duch je jsoucí věčně
- uvnitř ducha je vid, a to je idea
- v duchu je pravzor kosmu a tento duch je duchovním kosmem; smyslový kosmos je někde, duchovní všude
- podle původu z duchovního kosmu rozdělil Plotinos druhy umění; nejvýše je geometrie, která se týká duchovních věcí tam, a vědění o jsoucnu – moudrost; napodobující umění (malířství, sochařství, tanec, pantomima) nelze převést na kosmos tam, protože používají smyslový vzor
- nejvyšší krásy člověk dosáhne tím, že se oprostí od smyslového, fyzického líbení a soustředí se na duchovní krásu nahoře

- rané křesťanské myšlení navazuje na Plotina
- obrat k náboženskému pojetí byl kontinuální!
- Plotinova filosofie = klíčový obrat v dějinách filosofie – vyústění dosavadního myšlení antického + základ pozdější filosofie křesťanské
= kloub spojující obě epochy
- základ krásy je světlo, které z věcí vyzařuje a ne harmonie, což bylo v antice
- antika – malířství založeno na perspektivě; okry, hnědé, zelené hlinky
- rané křesťanství – čisté zářící barvy, které mají symbolickou platnost – to zdůrazňuje Plotinos
- křesťanství pracuje se symboly – nepopisují skutečnost; opouštění iluzivního napodobování; usiluje o to vyšší, o to světlo a duchovno; mizí prostor a objem; objevuje se plošnost a symbolický prostor; umělec nemá zájem o hmotu, ale o ducha; jasné barvy, eliminace nepodstatných detailů; konec „harmonie“; důraz na světlo, zviditelnění absolutní krásy

4B, C – Aurelius Augustinus, Dionysius Areopagites

Křesťanská antika

- důraz na askezi a duchovní hodnoty už před křesťanstvím
- poslední staletí př. n. l. spájejí k monotheismu – křesťanství odpovídá dobovému vývoji
- první církevní otcové odsuzují řeckou filosofii, umění a kladou důraz na víru jako jedinou potřebnou k životu – umění odvrací od boha a svádí k hříchu

Patristika 2. – 7. století

- učení otců; snaha o výstavbu a upevnění křesťanského učení; Bible
- svět je krásný, protože je dílem Boha; bůh stvořil svět jako dobrý a krásný a člověka k obrazu svému – což je taky dobro a krása
- neexistovala jediná pravda, ale pouze kritérium, což byla bible (dogma = pravda…později)

Tertuliánus 160–230

- římský právník, církevní otec, představitel patristiky
- striktně popřel rozum a nadřadil víru; negativní vztah k estetickým problémům, umění
- křesťanskou nauku chápal ještě zcela naturalisticky – bůh je v pravém slova smyslu tělesný, nesmrtelná duše je tělo zvláštního druhu
- „po Kristu nepotřebujeme vědychtivost, po evangeliu nepotřebujeme bádání“ = proti rozumovému poznání
- 313 n. l. – edikt milánský – křesťanství uznáno jako náboženství

Sv. Bazileus

- ovlivněn Plotinovým myšlením; chápe člověka jako tvůrce krásy – čímž je podoben bohu
- hledání a ustalování nějakého názoru… vrcholí v učení sv. Augustina

Aurelius Augustinus 354–430

- pilíř evropského myšlení od 5. století až do 13. století, kdy je jeho autorita vystřídána Tomášem Akvinským
- jeden ze zakladatelů křesťanské filosofie; vůdčí zjev patristiky; zásadní autorita
- prošel vlivem různých antických škol, novoplatonismus je trvalá základna jeho filosofování, pak přešel na víru
- čerpá z Plotina a křesťansky ho interpretuje
- bůh je nejvyšším principem a zdrojem světa, který stvořil z ničeho, nejvyšší skutečností, nejvyšší pravdou, nejvyšším dobrem i nejvyšší krásou
- veškeré poznání je jen poznáváním boha skrze sebepoznání – poznávání vlastní duše – věř, abys rozuměl – bez rozumu není možné věřit
- koncepce dějin – první ucelená křesťanská filosofie dějin
  • zápas mezi pozemským světským státem, říší ďáblovou a říší boží, křesťanskou církví
  • v reálných dějinách nacházíme propletence obou říší – v obou se nacházejí i představy druhého řádu
- jeho význam je podmíněn jeho tolerancí a schopností syntézy; položil řadu otázek naprosto nově
- zakladatel psychologie: lidské nitro = vědomí + rozum + vůle
- zajímala ho lidská duše, jak funguje paměť a imaginace; snažil se propátrat principy
- dal impulsy pro pojetí času – vnitřní vědomí času
  • co je to čas a co je to věčnost?
  • vede ho to k nelineárnímu pojetí času
  • jak dlouho trvá přítomnost?
  • čas nelze rozdělit na jednotlivé okamžiky
  • Bůh stvořil matérii i čas, ale sám se nachází mimo čas
- „pochybuji, tedy jsem“ – využil později Descartes
- Augustin je most mezi antikou a středověkem
- hraje roli jak světlo, tak matematický základ (harmonie) – bůh učinil vše podle váhy, míry a čísla; číslo odmítnuté Plotinem opět hraje zásadní roli
- krása jsou tvary – ve tvarech proporce – v proporcích čísla
- veškeré bytí je krásné, je symbolem boží všemohoucnosti a nesmrtelnosti; cíl lidského úsilí spočívá v blaženosti
- zlo je řídké dobro
- nejvyšší krása je Bůh, ale je schopen přijmout i formy nižší krásy – 7-stupňová emanace, krása:
  • 1 – v Bohu
  • 2 – směrem k Bohu
  • 3 – v duši
  • 4 – směrem k duši
  • 5 – nad tělem
  • 6 – skrze tělo
  • 7 – krása těla
- zdůrazní význam umění; umění jako klam, rozlišuje ale mezi skutečným klamem a iluzí – lež umění není lží, protože nepředstírá, že je pravda
- směřuje ke smíření náboženství a filosofie; rozvinul křesťanskou věrouku

Dionýsos Areopagítes 500 n. l.

- Pseudodionýsos
- vydává se za žáka apoštolů; slučuje novoplatónské a křesťanské myšlenky a metodicky připravuje scholastiku
- uznává tři cesty poznání Boha
1 – cesta přitakávající – vyjmenovává boží vlastnosti (např. trojjedinost)
2 – cesta popírající – začíná u stvořených bytostí a popírá o Bohu vše, co se váže na pouze stvořené (např. bůh nemá žádné tělo); veškerá označení mohou být jedině symboly nepojmenovatelného
3 – cesta mystická – vzestup od všeho daného k tomu, co je nepojmenovatelné
- v Bohu jsou označeny vzory všeho jsoucího; věci světa vycházejí z Boha
- hierarchické uspořádání bytí
- touha lidské duše po Bohu dochází naplnění v mystickém sjednocení s božským Jednem
- Boha postihujeme jen prostřednictvím symbolů
- ztotožnění Boha a krásy
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod