3 – Helenismus a římské estetické uvažování

- období mezi Aristotelem a Plotinem – doba tvorby a oceňování uměleckých děl – rozkvět Říma
- zároveň s uměleckou tvorbou a jejím poznáním se vyvíjelo nové pojetí krásy, oceňování uměleckých hodnot jako takových
- pro římského umělce se umělecká teorie těsně spojila s praxí a vcelku byla odtržena od velkých abstraktních idejí – nevznikla žádná významná estetická teorie
- nový zájem o umění – umělecká díla se sbírala, rozdělovala do podskupin, analyzovala – ale nebyl úplně vyřešen problém hodnocení uměleckých děl podle absolutních měřítek
- oceňovaly se takové estetické požitky, které nepůsobily na Platona a Plotina – elegantní způsob života, kosmopolitní vědomosti, přesná odborný slovník, popularizace faktů a pravidel k umění
- oceňována krása umělecké formy; obrat k malichernost a pedantičnosti nastal již u Aristotelových žáků
- jak zanikla peripatetická škola, stoicismus a epikureismus sílil
- přínos stoiků k estetice – provedli podrobné roztřídění v gramatice a rétorice
- měli materialistické názory na povahu věcí
- epikurejci – zastánci života plného rozkoše; ideál duševního klidu – nezájem o aktivnější stránky estetického prožitku
- po Aristotelovi se začala oceňovat minulost umění sama o sobě

3A – Filosofické školy helénismu

Helénismus

-  končí období řecké polis
- Alexandr veliký dobývá a spojuje tehdejší svět; 1. antické impérium – Alexandrovo (za 200 let Řím)
- začíná hrát roli individualismus
- v umění byl dříve předmětem zobrazení bůh, nyní člověk, dítě…
- ve filosofii dříve snaha postihnout vše, nyní snaha postihnout jak správně žít
- důležitá je etika a dvě věci: ctnost a příroda, které uznává celé helénistické Řecko
- v tomto období nejistoty a přerodu se stává nejdůležitější figurou Sokrates – klade důraz na ctnost, lidskou duši; jeho žáci založili různé školy
= tři sokratovské školy

Škola megarská 4. století př. n. l.

- spojili Sokratovo učení o blahu s eleatským učením o jednom neměnném bytí
- logické hříčky, např. „lžu“; výroková logika

Škola kyrénská

= hédonistická
- lidem jsou dostupné pouze počitky, které jsou však subjektivní a neodrážejí stav věcí
- hédonistická etika – nepříjemné počitky nazývá zlem a příjemné (slast, rozkoš) dobrem
- blaho spočívá ve slasti – hédoné = slast
- následovník Theodoros Atheista popíral existenci bohů
- blaženost mudrce = celková radostná nálada ducha, který je podřízen rozumu – rozum počitky ovládá
- vliv na Epikura

Škola kynická

- popřela Sokratovo „všeobecné“ – neexistuje obecné, nýbrž jen zvláštní, jednotlivé
- cílem je apatie – nevášnivost, lhostejnost k bohatství, slávě, cti, rodině, politice, vědě…
- Diogenes ze Sinope – návrat k přirozenému stavu + opovrhování kulturou – omezování tělesných potřeb, fyzická odolnost
- odsuzovali společenský řád

Epikúrés 341–270 př. n. l.

- představitel řeckého atomismu v helénistickém období; materialistická filosofie
- jde mu o to, aby se člověk osvobodil od utrpení, tím, že se odpoutá od věcí tohoto světa = absence utrpení
- slast = 1. zásada morálky, podobný stav božskému, nejvyšší dobro, nepřítomnost strastí
- jeho filosofie je zaměřena na zodpovězení otázky vztahu ke smrti
- důvěra v přírodu, lhostejnost vůči smrti
- strach ze smrti a z bohů nejvíce brání blahu a klidu duše – duševní strasti jsou nejhorší
- smrt je jen přechodem do jiné dimenze; lidské bytí je jen časově omezené uskupení atomů
- smrt se nás netýká žijeme-li, jsme-li mrtví už se nás zase netýká
- rozlišuje
  • slasti
    • v pohybu (nižší) – ukojení fyzických potřeb tělesné slasti
    • v klidu (mocnější) – slast v klidu mysli duše
  • žádosti
    • přirozené – ukojení hladu
    • nutné – otcovství
    • nenutné – moc, síla, touha po bohatství
- boha se není třeba bát; existence bohů je nezávislá na nás; bohové existují, ale o svět se nestarají
= čtyři zásady proti duševnímu neklidu a k nalezení blaženosti
1 – boha není třeba se bát
2 – smrt se nás netýká
3 – cesta k dobru je snadná
4 – bolest lze snadno překonat
- v umění: totální podřízení etice; umění je hodnotné pouze vede-li k filosofickému poznání, duševnímu klidu, ke slasti
epikureismus = „materialismus + hédonismus“

Titus Lucretius Carus 99–55 př. n. l.

- římský představitel epikureismu
- učení o atomech a o prázdnu, o vlastnostech a pohybu tělísek, o vzniku počitků z obrazů odlučujících se od věcí, o věrohodnosti smyslových údajů
- blaho spočívá v nerušením duševním klidu, který je porušován vírou v bohy a záhrobní svět i strachem ze smrti
- duše je závislá na těle a po smrti se rozpadá; velebí Epikura za to, že zamítl víru záhrobní svět

Skepticismus

- vychází ze školy kynické; potíral jak materialismus tak idealismus

Pyrrhon z Elidy 365–275 př. n. l.

- řecký filosof, zakladatel skepticismu
- jaké jsou věci? – o věcech nemůžeme nic vědět, a to proto, že poznání (smyslové a rozumové) je klamné, a že proti každému tvrzení lze oprávněně postavit tvrzení opačné
- jaký postoj k nim máme zaujmout? – máme se zdržovat soudu o věcech
- co tím získáme? – skepsí získáme bezzájmový, lhostejný klid, v němž je nejvyšší stupeň blaženosti
- lze dojít k závěru jen o věcech, ne o podstatách; zřeknutí se názoru, zdržení se úsudku
- amúzický vztah k umění - umění ani nepovznáší, krása je subjektivní a relativní,… = nejnegativnější vztah ze všech

Sextus Empiricus 150–200

- představitel pozdního skepticismu; jeho skepse obrací především proti rozumovému poznání – obrana empirie
- umění jako „léčka ďáblova“; hudba odvádí lidi od podstaty

Stoa

- „materialismus, idealismus“
- filosofická škola, která vznikla v helénistickém Řecku

Zénón z Kitia 336–264 př. n. l.

- v Římě od 2. století př. n. l. – Seneca, Marcus Aurelius
- filosofická škola v Athénách, ve sloupořadí = stoa = sloupová chodba, kde přednášeli zakladatelé, proto škola stoická
- tři obory – dělení filosofie – logika (zdi zahrady), fyzika (rostoucí stromy), etika (plody)
- spojení přírodní filosofie a člověka – zabývá se vznikem a fungováním celého světa a člověka = přírodní řád je obrazem božské prasíly, jeho dechem, duchem
= pneuma
  • bůh, dech, světová duše, světový rozum
  • božská prapodstata, která určuje světové dění a život člověka
  • proniká látkou, která nemá žádné vlastnosti a způsobuje tak její rozvíjení podle určitého plánu
- veškeré předměty obsahují „semínka logu“, v nichž je uložen plán jejich dalšího vývoje
- svět je dokonalý, člověk to nevidí jenom když je zahleděn do svých malých problémů
= zůstat v klidu a přijímat vše, co se děje
- svět funguje cyklicky – požárem vše začíná i končí; svět vzešel z prapůvodního ohně a v něm i zanikne
- bůh není transcendentním rozumem, nýbrž činnou tvůrčí stránkou kosmu – živý, rozumný, materiální
- etika: ctnost je jediné dobro; žít podle přírody; cíl člověka spočívá v životě souhlasném s přírodou, tím se dosahuje harmonie, která vede k blaženosti
- štěstí lze dosáhnout jen tehdy, pokud duševní klid nenarušují žádné afekty – oproštění se od afektů = člověk nechce nic, co není v jeho moci, na ničem nelpí; stoickým ideálem je apatie = osvobozenost od afektů
- čtyři druhy afektů – rozkoš, žal, touha, strach – vyhnout se jim lze užíváním rozumu
- svět je krásný a dokonalý, je vzorem vší krásy

Seneca 4 př. n. l. – 65 n. l.

- učitel Nerona; proti hromadění statků; meditace o věcech podstatných

Marcus Aurelius Antoninus 121–180

- nejvýznamnější mezi stoiky
- Hovory k sobě
- nejvyšším úkolem a dobrem života je láska a přijetí vlastního osudu
- „každý má takovou cenu, jakou má to, o co usiluje“
- estetika: přírodní zákon = absolutní harmonie
- mohou nás uchvátit i drobné a neokázalé přírodní vlastnosti a jevy
- „přezrálým olivám dodává zvláštní krásy právě to, že nemají daleko k hnilobě“
- vyzdvihuje protiklad mezi umělou krásou napodobenin a přírodní krásou
- zbožnost je chovat se k slasti i strasti, k životu i smrti, ke slávě i neslávě naprosto lhostejně a stejně a kdo to nedělá - hřeší
- je třeba smířit se smrtí
= důraz na askezi a duchovní hodnoty - téma před křesťanstvím pro křesťanství

3B – Cicero

Filosofie a estetika eklektická

- spojování různorodých ideových  směrů, názorů a teorií, které nemohou být bez rozporů sjednoceny v jedno učení
- pozitivní syntéza dosavadních filosofických poznatků; vybrat ze všeho to nejlepší + kritické zhodnocení

Marcus Tullius Cicero 106–43 př. n. l.

- eklektik na stoické základně, politik a řečník z konce římské republiky
- žil přibližně uprostřed mezi Aristotelem a Plotinem
- překladem řeckých termínů vytvořil latinskou terminologii
- slučuje ve svém díle myšlenky rozmanitých antických škol – vstřebat a rozvinout dědictví řecké, shrnuje princip řecké estetiky
- u něj je zakódováno to, co pak bylo chápáno jako římský názor na krásu
- vysoce cení Aristotela, ale Platon je pro něj nejvyšší – platónský základ: harmonie jako základní princip krásy; víra v krásu jako absolutní hodnotu; kritický vztah k umění - vyvodí z toho větší nároky na umění a uměleckou tvorbu
- nápaditost přírody nemůže napodobit žádné umění
- člověk jediný se narodil, aby přemýšlel o světě a napodoboval – toto posléze přijme Augustin
- Platon - Cicero – sv. Augustin – středověk
- kategorizují se dva typy a principy krásy
  • vznešenost, důstojnost = mužská krása (vznešenost je vrcholným ústředím estetiky Kantovy)
  • půvab = ženská krása
- ideální obraz existuje v ukončené podobě v umělcově mysli a úkolem je jen vyjádřit tento obraz nějakými hmotnými prostředky – pro umění přikládá božskou inspiraci
- zavádí kult vytříbené, kultivované řeči; řečník musí soustředit pozornost na vznešený ideál, který spočívá v jeho vlastní duši

3C, D, E – Praktická pojednání o jednotlivých druzích umění

- římské období produkuje řadu uměnovědných pojednání
- specifická odborná pojednání, traktáty, praktické příručky (např. Cicero – řečnictví), rozsáhlá oblast literatury zabývající se jednotlivými uměními

Vitruvius

- římský architekt za Caesara a Augusta
- 10 knih o stavitelství
- teorie architektury, praktická encyklopedická příručka, podstatný pramen – informuje o architektonických principech starého Řecka, vědomá kompilace řeckých principů; rozlišování slohů
- stavba jako organismus s vnitřními zákony, které odrážejí zákony kosmu; estetiku architektury vyvozuje ze zákonů stavby lidského těla
- vzájemná funkce a harmonie; architekt = universální člověk (musí rozumět i hudbě…)
- důraz je kladen filosofii, na poznání; žádné dílo nemůže vzniknout bez víry a bez čistých záměrů

Horatius

- za vlády Augustovy napsal svou slavnou příručku
- Básnické umění
- nejprve pojednává o obsahu, pak o formě a nakonec o samém básníkovi
- zásady a rady založené na kultivovanosti, zdravém rozumu a jemném smyslu pro umění
- předkládá souhrn pravidel – autor dramat nesmí mít ve hře víc než pět jednání a nesmí uvést na scénu čtvrtého herce
- nejdůležitější příspěvek k teorii básnictví
- spojené racia (kázeň) a citu; klade důraz na dokonalé vypracování verše; umění = harmonie; souhlas s logikou a přirozeností

Longinos

- autor pojednání O vznešenu
- chtěl svým dílem odvrátit básníky a řečníky od vnější stránky literatury k vnitřní; hájí velikost duše proti přesnosti formy a líbivému vnějšku; síla literárního slohu pramení z něčeho hlubšího než ze znalosti technických pravidel a schopnosti analyzovat
- síla literárního slohu pramení z vášně autorova hlubokého zaujetí věcmi, které jsou za hranicemi skutečného světa, ze zájmu o nekonečno, o oceán, o hvězdy, o šlehající plameny Etny
- posun do oblasti intuice a citu (ne ryze racionální); skutečná vznešenost, která je vždy duchovní, uvádí posluchače do vytržení
- posluchači se zdá, jakoby sám byl tvůrcem toho, co slyší
- Longinos patří spíše k vynikajícím literárním kritikům, než k filosofům
- je významnou postavou v řecko-římském sporu, kde se třepávalo vnějškové, odborné hodnocení a kritika s vnitřním citem, ve sporu mezi uměním, upadajícím do vyumělkovanosti a přírodou, téměř ztotožněnou s iracionálním a nadpřirozeným
- vznešenost je vnitřní síla umění; působnost vznešena je absolutní – líbí se vždy a všem
- spojení umění a svobody
- vnitřní svoboda a oproštění se od ozdob, od vědomých snah zalíbení se
- nesmí se ohlížet na to, jestli mu bude rozuměno, zaplaceno, jestli je to nové, či staré
- vznešenost neznamená bezchybnost, ale vnitřní sílu
- umělec se má ptát, jak obstojí jeho dílo za 2000 let
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod