2 – Klasická řecká filosofie

- tu se propojují impulsy dosud jen naznačené přírodními filosofy
- vrchol politické kultury – období klasické řecké demokracie; vrcholné řecké umění; rozkvět klasických Athén – počátkem 5. stol. končí bitvy s Peršany, nezávislost, spolek, pokladnice; Periklés – athénská demokracie – hlubší uplatnění filosofie

Sofisté

- škola sofistů – důležitá složka v životě obce; rozhoduje démos (lidé), je třeba přesvědčit, formulovat myšlenky, rozhodnout
- ústředním předmětem není zkoumání přírody, nýbrž člověk a společnost
- sofistika – kladli důraz na formu řeči a sílu argumentů, nikoliv důraz na absolutní pravdu; vědomé užití sofismat = logických klamů v procesu usuzování a dokazování, za účelem vítězství ve sporech
- filosofickým problémem se stává samo myšlení – stoupá význam rétoriky (spojováno s filosofií – nutnost)
- sofisté se specializovali na jednotlivé dílčí problémy – právo, estetika
- v 5. století skepse z poznání

Gorgiás 483–375 př. n. l.

- totální skeptik, nihilista
- „nic neexistuje, existuje-li něco, nemůžeme to poznat, můžeme-li to poznat, nelze to vyjádřit“; žijeme na to příliš krátce
- ve spisu Oslava sv. Heleny – umění jako krásný klam – ač je skeptický vůči soudu, tu otevírá co je pravda a co klam

Protágorás 481–411 př. n. l.

- „mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, nejsoucích že nejsou“
- vrchol řeckého humanismu – lidská existence je konečná, omezená; a je-li mírou věcí člověk, pak tedy pravda nemůže existovat
- o všem můžeme říct ano i ne; život je příliš krátký na poznání; tento pluralismus vedl k nivelaci hodnot x tomuto se vymezovali Sokratés i Platon, Aristoteles pak období završil
- v tomto období krize – hledání cesty jak z toho ven, hledání báze ke kladné odpovědi
- zrelativizovali absolutní platnost stávajících kritérií – není absolutně platné měřítko
- pravda: otázka jestli může nebo nemůže být pravda: Protágoras = vše je pravda; Gorgiás = nic není pravda
- etika: v etice zdůrazňovali relativnost pojmů dobra zla
- estetika: zpochybněno pojetí krásy jako hodnoty, která je nezávislá ne našem soudu; je-li mírou člověk, pak tento soud nemůže platit
- záleží na tom, co člověk považuje za krásné, tedy neexistuje měřítko – první zásadně formulovaný estetický relativismus
- „jak se co každému jeví, takové to jest“
- tímto se otevírá řada otázek pro umění, je-li krása takto relativní + otázky obsahu a formy; toto první oddělení obsahu a formy
- Sokratés jako řečník – i nepravda řečená krásnými slovy může být krásná; i prázdno řečeno krásně může být krásou
- umění: pro sofisty – umění je soubor pravidel, forma a zručnost
- eristika: umění dokazování omylu; Sokratés usvědčí z omylu každého – učil kvůli pravdě ne kvůli mzdě; sofistům nejde o pravdu, ale jen o to přesvědčení; sofisté (učitelé-filosofové, kteří učili za peníze) x tomu Sokratés učí pro samu podstatu poznávání (není to příliš romantické?), mzda není hodna řeckého občana

2A – Sokratés

- zásadní dělení filosofii na předsokratovskou a posokratovskou (dle Nietzscheho zavinil S. úpadek filosofie tím, že jí dal etický rozměr) 

Sokratés 470–399 př. n. l.

- Sokratovi je přisuzován zásadní filosoficko-historický význam; zažil rozkvět Athén po řecko-perských válkách
- starověký athénský filosof, učitel a rétor – nepsal – nemáme žádný přímý historický doklad ani pramen
- o jeho životě víme jen ze svědectví jeho žáků – známe z 1) Platónovy rané dialogy, 2) svědectví Aristitelovo, 3) Xenofanés – spisy
- sám nic ze svého učení nenapsal – dialogy Platónovy: Euthyfrón, Obrana, Kritón a Faidón
- Sokratés vede ke kriticismu myšlení, těžko však oddělit myšlenky S. od interpretů
- Sokratés patří do poslední fáze přechodu od kosmologického pozorování přírody ke kritickému pozorování lidského jednání – problémy mravní; od názorných představ (mýtus) k abstraktnímu racionálnímu myšlení (logos)
- charakteristika Sokratova života:
  • poslušnost vůči bohu
  • neustálé hledání pravdy – božský úkol; nedostatečnost lidského vědění
  • vyzývá spoluobčany k tomu, aby se starali nejen a svá těla a bohatství, ale také o svou duši, a hledali pravdu
- „lidé jednají špatně jen z omylu – kdo pozná, co je dobré, nemůže již být nectnostný“ – předmětem poznání je obecná stránka mravnosti – snažil se překonat relativismus sofistů
- zaplétal v ulicích s náhodnými kolemjdoucími rozhovory a spravedlnosti a pravdě; člověk musí směřovat k pravdě
- sokratovská metoda = kladení otázek přivádějících diskutujícího nejprve do rozporu s jeho počátečními výroky (ironie) a pomáhajících mu poté tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu
- v centru jeho filosofie stojí otázka po dobru a ctnosti; základním úkolem člověka je péče o duši
- věřil, že poznání je předpoklad dobra; kdo pozná dobro, nemůže už jednat špatně
- při styku se svými spoluobčany zjišťuje, že všichni věří, že se vyznají v dobrou a ctnostech – ale ve skutečnosti jsou lapeni ve zdánlivém vědění, které v přímé zkoušce skrze logos (rozum) v rozhovoru neobstojí
- proto svým zkoušejícím tázáním Sokratés otřásá zdánlivým vědomím druhého až do chvíle, kdy tento dospěje k náhledu, že nic neví – následuje hledání pravého náhledu
- chce pouze napomáhat při náhledu a sebepoznání jichž se každý musí dobrat sám a nikomu je nelze dát zvenčí
- „vím, že nic nevím“ a v tom je moudřejší; Sokratés – učitel nevědění
- v Delfách ve věštírně: nejmoudřejší je Sokratés – ví, že nic neví – proti těm, kteří nevědí o svém nevědění; Patočka na něj pohlíží především jako na vyhnance, který je důsledný ve svém postoji
- roku 399 byl obviněn, že kazí mládež a zavádí nová božstva, obžalován z bezbožnosti, je uznán vinným, že neuznává bohy, které uznává obec, a že kazí mládež; odsouzen k trestu smrti
- o jeho posledních chvílích je Platónův dialog Kritón
- Sokratés je den před popravou svým přítelem vyzíván k útěku, což odmítl, ctí athénské zákony – raději podstoupí smrt, než aby překročil zákon
- nelze uvažovat o okamžitém prospěchu, ale je třeba sledovat pouze logos – nejvyšším štěstím není život sám o sobě, ale spravedlivý život
- klade důraz na morální a charakterovou pevnost
- před svou smrtí – rozhovor o duši – nyní se loučíme občané athénští; já odcházím k smrti, vy k životu, je otázkou, kdo se má lépe
- Sokratovské pojetí krásy:
- 4 základní složky řeckých ctností: sebekázeň, zbožnost, statečnost, spravedlnost; péče o duši + areté (zdatnost, výbornost); již nic dalšího  
- Soktares je v estetice funkcionalista – vidí krásu relativně, posuzuje ji dle funkce
- všechny věci jsou dobré a krásné jestliže slouží svému účelu
- otázka jestli je kráse nebo jen krásné věci?; mnoho pěkných věcí, však podobny si nejsou, jak mohou být všechny krásné?
- Sokratés: A ty si skutečně myslíš, že dobro a krásno je odděleno?
- věc může být krásná podle toho, jak je divákem nahlížena; za krásné považujeme, co slouží svému účelu
- Sokratés diskutuje s řečníkem specializovaným na otázky krásy – Hippiasem Větším
- Sokratova metoda kladení otázek: A co zlato, v čem je jeho krása, vždyť zlatý šíp je k ničemu? – ptá se po funkci; krásné je, co je účelné, však v samotné funkci krásu nenajdeme – funkce nestačí
- tu zůstává problém otevřen: krásné je obtížné; pokračuje Platon
- dále ještě: zobrazení věcí může napodobit i jejich duši (= i to co nevidíme)

2B – Platón

Platón 427–347 př. n. l.

- athénský filosof, ústřední pilíř; 20 let žákem Sokrata, teprve po jeho smrti se od něho odpoutal
- založil vlastní filosofickou školu – akademii – ta funguje až do jejího zavření v roce 529 n. l., císařem Justiniánem jako pohanská škola; tato škola je centrem rozvíjení Platónova dualismu
- usiluje o obhajitelné propojení světa jako ustavičné proměny (Herakleitos) a světa jako neměnného (Eleatská škola)
- Spisy – dialogy
  • pod vlivem Sokratovým – ještě ne teorie idejí
  • akademie – Ústava, Faidros – o kráse a idejích; nesmrtelnost duše, převtělování; tělo jako hrob duše; rozdíl mezi tímto a oním světem; = dualismus
- spisy jsou psané formou filosofického dialogu s hlavním mluvčím Sokratem
- zde patrný vývoj od stanoviska sokratovského etického idealismu k úsilí o vytvoření systému objektivního idealismu pomocí učení o idejích
- začátky nauky o bytí – ontologie
- teorie bytí: pravé bytí je transcendentní (nad námi), nedostupné našim smyslům = nadřazení světa racionálních podstat světu smyslovému; skutečnou realitu mají jen ideje; vše ostatní je jen pomíjivá konkretizace idejí
povaha všeho jsoucna:
- 1) ideje = formy věcí – existují mimo čas a prostor, jsou nehmotné, nekonkretizované; jsou pravzory věcí, objektivní, ideální, neměnné podstaty; pro každý druh předmětu existuje pouze jedna idea, tato idea je trvalá, reálná a pravdivá, pochopí to jen filosof-vládce
- 2) skutečnosti fyzikálního a praktického světa – jednotlivé věci jsou pouhé odlesky idejí – proměňující se, nestálé a pomíjivé předměty; vše s čím se setkáváme jsou pouze pomíjivé, jednotlivé konkretizace idejí (jsou z hlediska absolutna nereálné, i když pro nás jsou konkrétní, hmotné)
- 3) stíny – odrazy těchto skutečných objektů a faktů; ve třetím stupni tvoří básníci a malíři obrazy věcí, které se vztahují k druhému stupni; stíny jsou naše poznání věcí
- příměr Podobenství o jeskyni
- lidé se rovnají bytostem v jeskyni, které nejsou schopny vidět nic ze skutečného světa; lidé leží v jeskyni za nimi oheň, oni vidí odrazy, stíny umělých předmětů, které na stěnu vykresluje světelný zdroj a toto považují za reálné
- pohlédli by-li však opačně, byli by oslněni (nepřivyklí tolika světlu) a stejně by nevěřili; pak, postupně přivyknuvší oči, teprve na světlo = pravé poznání
- jak by reagovali ti, kdož neviděli? – domnívali by se, že si jen zkazil oči, a že tedy únik za to nestojí
= smyslově vnímatelný svět neumožňuje žádné pravé poznání, nýbrž jen nejisté mínění
duše – tělo a duše jsou ostře odděleny, tělo je hrob duše; koncepce vrstevnaté duše
  • 1) žádostivá duše – chtíč – nejvíce spoutaný tělesností
  • 2) duše vášnivá, srdnatá mysl
  • 3) duše rozumná
- duše nazřela ideje v preexistenci, ale při vstupu do těla je zapomněla; teorie rozpomínání  (pramení v indickém učení, tělo je žalář pro duši) – podstata poznávání věcí je dána rozpomínáním!
- radikální dualismus – u Platona se objevuje onen svět – tento svět se našeho nedotýká – Náš i Onen propojuje duše
- přirovnává duši k okřídlenému dvojspřeží (dle síly perutí je schopen se vznést do světa idejí, poznáním pukají obaly perutí, ty pak umožňují se vznést k nejvyššímu jsoucnu idejí
pojem umění (neztotožňuje umění s krásou, krása je jinde)
- umění přišlo na svět jako dovednost a vynalézavost, jimiž člověk mohl ukojit své hlavní potřeby, když pouhá příroda již nepostačovala – umění je to, co člověk přidává svým specificky lidským rozumem k přírodě, aby obstál v boji o existenci
- všechna díla umělců dosáhla svého cíle a byla dobrá a krásná tehdy, když umělec přihlížel k pojmu „pravé míry“ – matematický postup, měření; umění se stává vědecky řízenou činností
- mistr kteréhokoli umění je ten, kdo nejlépe zná účelnost svých výrobků
- „umělci“ reprodukují věci a pravá podstata jim uniká, pohybují se v nižších úrovních
- Platón je kritik umění – staví se konkrétním uměleckým realizacím velmi skepticky; ostrá kritika uměleckého napodobení (ilusionismu); řecký ilusionismus se zabývá pomíjivým světem
- umění je napodobování, Platon toto napodobování kritizuje
- stůl = stín ideje; obraz stolu = stín stínu – dostává se od pravdy ještě dál
  • odsuzuje dokonalou iluzi a nápodobu – hledá nejen shodu vnějších forem, ale i vnitřní významy; možnosti napodobení – umění může napodobovat nejen to, co vidíme, ale i to, co nevidíme = kubismus maluje podstatu a ne povrch
- umění je božské šílenství; básníci hovoří o věcech, jimž nerozumí – netvoří rozumovým věděním, ale nadáním a nadchnutím bohem, nemají vědění o ničem z toho, co mluví; když básník skládá básně, není při smyslech
- umělci – zvláště výtvarní jsou pro něj ti, kteří pouze reprodukují konkrétní věci tohoto světa
- umění je užitečné snad jen při výchově – obklopovat děti krásnými věcmi a hudbou a tříbit tak jejich vkus, vychovávat k pořádku, spravedlnosti a úctě
- opravdový umělec = spravedlivý zákonodárce, vládce-filosof
- tokalos – krása, krásno
- kalos – vrcholná dokonalost – krásný + dobrý + ušlechtilý
- techné – umění
- mimesis – napodobování
druhy napodobení a tvoření:
  • 1) nejvyšší forma napodobení je příroda – božské tvoření
  • 2) pak božské obrazy a iluze – sny (co vnímáme psychikou)
  • 3) pak tvoření reálných věcí – tvoření lidské
  • 4) pak lidské obrazy věcí
    • podobné skutečně – věrné kopie, rozměry, barva
    • podobné zdánlivě – perspektiva, ilusionismus
krásno – Platón učí Athéňany hledat odpověď na to, co je krásno (Sokratés toto uzavřel s tím, že je to obtížné…)
- Platón postuluje krásu jako objektivní hodnotu, díky čemuž můžeme krásno chápat
- nejvyšší idea = dobro-pravda-krása – triumvirát; krása se tu účastní nejvyššího, což je převrat od předsokratovských dob, kdy byla zásadně relativizována a bylo na její poznání rezignováno
- podstatou krásy je idea krásy; krásno jako idea = je věčné, nevzniká ani nezaniká; nezvětšuje se ani nezmenšuje; je objektivně existující; krásno stojí na vrcholu světa idejí – je to původní a podstatná vlastnost světa a kosmu; krása = objektivně existující jsoucno; absolutní hodnota, díky níž se mohou věci stát krásnými
- podstatou krásy je idea krásy a věci jsou odlesk této ideje
- transcendentní pojetí krásy – ale krása má tu výjimku, že je smysly postižitelná; cit pro krásu je specifický pro člověka – příbuznost s bohy
- krása je nadsmyslová, stejně jako moudrost, a přece se krása „snímá“ na základě schopnosti oka vidět barvu a světlo – zde spojení světla a duchovní krásy (pak v novoplatonismu)
- nádhera moudrosti je nedostižná smrtelným očím, avšak nejlepší hmotnou obdobou ideálního cíle bytí je Slunce
- cit pro krásu je člověku přirozený – vztah ke kráse pomáhá/umožňuje člověku poznat absolutní bytí
láska – Platón spojuje krásu s láskou
- absolutním vytržením v kráse – zvláště je-li spojena s láskou – se můžeme přiblížit světu idejí
- krása je to, co otvírá člověku duši pro lásku a tím ho vyvádí ze světa „jenomstínů“ k hodnotám světa idejí; stupně lásky:
  • 1) fyzická
  • 2) duchovní
  • 3) mystická – čistá idea – platónská láska – není kontaminovaná – je nejvyšší
- od lásky k jednomu tělu se postupně můžeme dostat k lásce nejvyšší; přes fyzickou krásu těla můžeme k nejvyšší kráse vystoupat, ale na druhou stranu to může být past a člověk se dál nedostane
krásno a jeho stupně:
  • 1) krásné tělo milované dívky = vzor světské lásky
  • 2) krása duše
  • 3) krása mravů a zákonů
  • 4) krása poznatků a věd
  • 5) krásno absolutní – mimo bytí a poznání
- krásno samo je stálé = neměnné jedno x mnohé druhy krásy mizí, zaniknou = proměnlivé mnohé
- není správné, poskytuje-li nějaká činnost pouze libost
- nikdy nesmíme používat libosti jako kritéria pro určení hodnoty nějakého jednání, existuje.li jiné kriterium
- libost posiluje nejnižší lidské pudy a utlumuje vyšší stránky – mění náš život v houpání na houpačce
- libost není vždy špatná – může být i čistá při pozorování abstraktních geometrických forem
- „krása a dobrost“ – nikoli krásno samo
- dobrý není jakýkoli cíl, ale pouze morální cíl
- „krásno samo“ – je dobrý život, oddaný spravedlnosti a spojený s filosofickou moudrostí

- Platon ve stáří – požadavek kontroly a pročištění homérských spisů, aby nekazily mládež
- utopická představa Platonovy Atlantidy – ideální uspořádání ideálního státu – vládce, výchova, vzdělání, společná správa majetku, společné ženy a děti,… nejvyšší hodnota = pravda; z této ideální společnosti vyhání básníky (s vědomím, že umění má silný vliv na duši)

2C – Aristoteles

Aristoteles 348–322 př. n. l.

- největší myslitel starověku; zakladatel logiky + dává základy všem fungujícím empirickým vědám: biologie, psychologie…
- v 17ti vstoupil do Akademie; 20 let byl Platónovým žákem
- až po jeho smrti odchází do Malé Asie, kde zakládá vlastní školu peripateitckou v Lykeiu – systematický základ empirických věd
- působil jako vychovatel Alexandra Velikého
- od pohledu si Platon (idealista) a Aristoteles (empirik) protiřečí; postaven proti Platonovi ne vnitřně, ale metodologicky
- Platon věřil v ideál a empirické poznatky ho nezajímaly
- empirik Aristoteles: podstatu můžeme vypátrat i přes věc samu – ruší ten dualismus, neuznává ideje odloučené od vnímatelných věcí; filosofie je pro Aristotela zkoumaní příčina a principů
- dochované spisy – většinou přednášková skripta z Lykeia – Corpus aristotelicum – obsahuje:
  • 1) logické spisy – Organon (nástroj)
  • 2) přírodovědná díla
  • 3) Metafyzika – hledá zákony jsoucna
  • 4) etické spisy – o mravní stránce lidského jednání
  • 5) texty k estetice – Poetika – Aristotelova poetika: 1. zásadní dílo o kráse
- shrnuje dosavadní poznání (věd); systematická činnost věcnost argumentů
- na dlouhá staletí základ – teprve novověk začíná revidovat
- věří v racionalitu člověka – řád lidského myšlení – logika – může dovést k pravdě
Logika – základní metoda
- pravdivé nebo nepravdivé výroky = soudy; spojeném dvou soudů (premisy a konkluze) vzniká třetí soud = sylogismus
- řetěz úsudků = důkaz – deduktivní metoda – postupuje se od obecného k jednotlivému
- naproti tomu indukcí – od jednotlivin k obecnému – lze dojít k poznání, a to spojením předběžného vědění a smyslové zkušenosti
Metafyzika
- shrnutí absolutního bytí, lze sem dojít přes poznání světa fyzického
- odpoutává se od Platóna a kritizuje nauku o idejích; Aristoteles chce překonat Platónův dualismus mezi ideou a reálným předmětem
- podstata věcí spočívá v nich samých
- vyhlašuje ale jiný dualismus – mezi látkou a formou – kde čirá látka ani čirá forma se nevyskytují; bůh je ryzí forma – nejvyšší, nehybný hybatel; každá věc je spojení látky a formy
- propojuje vztah formy a látky – jako možnost bytí, které ještě nemá svůj tvar – propojením látky a formy vzniká bytí
- látka existující předem jako možnost – získá-li formu, získá bytí
- socha není dřevem, ale je dřevěná – stane se sochou, spojí-li se představa v duši (forma, tvar) s absolutní látkou (např. dřevem)
- neuvažuje o stvořiteli, látka je nekonečná, věčná – boha považuje za prvotního hybatele
- je-li bytí spojením formy a látky, pak lze k podstatě dojít i skrze věc samu = racionálně-empirický model
- tvar není pro Aristotela formování konkrétní materie, ale to, co má umělec v sobě v duši, to co vdechne
Psychologie
- tři části duše, které odpovídají rozvrstvení přírody
  • 1) duše vegetativní – rostlinná – výživa
  • 2) duše smyslová – živočišná – vnímání, pohyblivost
  • 3) rozum – činnost duchovní
Etika
= jednání na základě rozhodnutí
- lidským dobrem je činnost duše ve shodě s rozumem
- etické ctnosti jsou dané (směřují vůli k dobru, ukazují cíl) + rozumnost = mravní postoj člověka
- mravní postoj nepramení z rozumového nahlédnutí, nýbrž získává se v praxi – cvičením, zvykem, výukou
- etická ctnost = střed mezi nepatřičnými krajnostmi
Politika
- Aristoteles koncipoval stát jako možný (Platón jako ideální); stát je tu kvůli šťastnému a dobrému životu; je nutné zachovat rodinu a soukromé vlastnictví!
Poetika
- údajně: řada pojednání o umění; dochována pouze Poetika – O Tragedii – však vychází z obecného pojetí umění
- mimésis = nápodoba – umění má zobrazovat skutečnost, nemá ji však popisovat
- jednota děje, času, místa – děj má být jednotný, správně uspořádaný a uzavřený
- katarze = očištění – umění má diváka oprostit tím, že se divák ztotožní s předváděným a odreaguje tak vlastní afekty na jiné rovině
- Aristoteles ve velkém přejímal Platónovy myšlenky
- Aristoteles je zakladatel teorie umění – zabývá se jednotlivými formami umění (formami realizace ideálu krásy)
- pokouší se dospět k postižení toho, co je podstatou umění (dramatu)
- umění vzniká vynalézavým napodobováním zákonů přírody a dovršuje to, co příroda započala – vrozenými dovednostmi = techné
- příroda a umění jsou dvě hlavní hybné síly ve světě – příroda jako plození, umění jako tvoření věcí umělých
- umění = napodobování + láska ke tvoření; napodobování je samotnou podstatou umění
- dle Aristotela však umělec nekopíruje jen povrch a smyslový vjem, ale obohacuje je o to, co chápeme rozumem
- potvrzuje autonomii uměleckého díla: obraz a zobrazovaný předmět se nemusí plně shodovat, neboť má svůj vlastní vnitřní svět
- zdůrazňuje uměleckou svobodu; osvobozuje umělce, ten je ve svém tvoření svobodnější
- metafora – je známkou nadání – tvořit dobré metafory znamená postřehnout podobnosti v protikladných jevech
- hudba je nejnapodobivější ze všech umění – rytmy a melodie se podobají morálním vlastnostem
- malba – portrét – pociťujeme libost, vyhmátneme-li duchovní podstatu pod vnější podobou lidského těla
- tragédie – zde dosahuje funkce napodobování svého cíle – ve svém jednotícím rámci spojuje tragedie větší počet částí a rozmanitější prostředky zobrazování; má 6 organických složek: děj, charaktery, myšlenkový výraz, podívanou, mluvu, hudební skladbu
- katarze – terapeutická léčba – schopnost přijmout tíhu osudu vlastního osudu; očištění od vášní duše – tragedie léčí od škodlivých pocitů; pomáhá nelézt rovnováhu
- hudba a drama snímá břímě duševních strastí a budí zvláštní libost z úlevy; další druh libosti je rozumový prožitek z vnitřního dobra
- umění buď heroické: básník opěvuje krásné, a nebo satirické: zesměšňuje (poukazuje na) ošklivé
libost
- všechno úsilí, které vynakládáme po celý život, směřuje k tomu, abychom nakonec zakusili čistou, trvalou a poklidnou libost
- pocity libosti – nejméně vzrušující jsou pocity libosti vnímané zrakem (malba), protože nejsou založeny na pohybu; avšak poskytují více božské libosti, protože božská libost neobsahuje pohyb
- umění dosahuje svého cíle tehdy, poskytuje-li libost
- avšak to, co je ošklivé a špatné ve světě, může být v umění přijato jako krása
- nejvýznamnějším uměním je umění etiky a politiky – Platónovo umění filosofa-vládce

Platón x Aristoteles

Platón
- vzdálenost mezi filosofy a napodobivými umělci
- básník lehko přejímá nejrůznější formy = nedostatek
Aristoteles
- filosofové a umělci v jedné skupině – oba se zabývají obecnem
- básník lehko přejímá nejrůznější formy = přednost – i filosof je nekonečně tvárný
krása
- je harmonie – jednota v mnohosti, řád, zlatá střední cesta
- vybalancovat zlatou střední cestu: excentricita vždy vylučuje vyrovnání – až tak, že krásný nemůže být živočich příliš malý, není vidět, ani příliš velký, nelze přehlédnout
pravidla umění
- 5 základních posuzování:
1 – možný a pravděpodobný obsah
2 – soulad s rozumem
3 – prospěšnost morální
4 – vnitřní harmonie a jednota
5 – zachování pravidel tohoto konkrétního umění
- tato jednotlivá pravidla pak detailně rozpracována – např. pro tragedii: jednota místa, času, děje,…
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod