1 – Počátky estetického uvažování v Řecku

- antika, kolébka evropské civilizace; antika nepoužívá souhrnné pojmy umění: hudby, malířství; používá označení pro jednotlivé činnosti; člení múzická umění, výtvarné umění řadí k řemeslům
- Múzy (výtvarná umění múzy nemělo)
  • Melpomene – sedm múz tragedie
  • Thalia – múza komedie
  • Erato – múza milostné poezie
  • Kaliopé – lyrický zpěv
  • Kleio – dějepis
  • Urania – astronomie
  • Polyhynia – lyrika oslavného typu
  • Terpsychoré – hudba a lyrika
- téchné – činnosti tvořivé, patronované múzami, vyčleněny činnosti, tanec, hudba, drama – chápáno jako umění, kdy bohové hovoří ústy lidí
- pojem katarze: očištění, spojeno s ranou formou náboženských rituálů
- počátky uvažování o kráse lze hledat již v počátcích Řecka – v mýtickém období, kdy se propojuje filosofie, náboženství a umění
- poezie vyvstala na obzoru filosofie nikoli jako předmět zkoumání, nýbrž jako protivník; básníci stejně jako filosofové usilují o pravdivý výklad života jako celku – oba si osobují schopnost odhalit skutečnou podstatu života
- první představy uspořádání světa, uvědomování si světa a jeho interpretace: básnická mytologie; epos: shrnutí představ o nadlidské existenci
- toto období je charakterizováno postupným, pozvolným obratem duchovní orientace od mýtu k logu – namísto objasnění pomocí antropomorfních božstev začínají hledat přirozené racionální principy, jimiž lze vyložit uspořádání světa a postavení člověka; u presokratiků a u Platóna mytologické myšlení stále prosvítá
- „mytické“ a „logické“ myšlení jsou dva odlišné způsoby chápání skutečnosti
1) Mýtus – vyprávění tvrzení a konkrétní představa; odpovídá na otázky týkající se původu, vzniku a konce světa; je dílem a působením božstev; svět mýtického člověka, jako svět bez otázky
2) Logos – pochopit skutečnost rozumovými prostředky; opuštění bezpečí mýtu – samostatné myšlení; rozumové prostředky: tázání a pátrání, kritické zkoumání a pochybování, porovnávání, vyhledávání důkazů a argumentů, schopnost chápat a posuzovat
- tyto počátky lze nazvat jako presokratické období a spadají do něj: přírodní filosofové – Mílét; pýthagorejská škola; eleaté; Hérakleitos; mladší filosofové přírody a atomisté; sofisté

1A – Hesiodos a Homér

- znaky mýtu a mytického myšlení: mýtus se objevuje jako „vyprávění, tvrzení a konkrétní představa“ – tedy v obrazech, epizodách, personifikacích a symbolech; mýtus odpovídá na otázky týkající se původu, vzniku a konce světa, jeho jednoty, významu a cíle – objasňuje vnitřní souvislost všech věcí a v ní i souvislost vlastní existence v rámci přesahujícího řádu
- mýtus si činí nárok na pravdu, již se lze dovědět pouze intuitivně, ne však racionálně - pravda mýtu je uzavřena „logickému myšlení“ (myšlení v důkazech)

Homér

- 8. století př. n. l.
- nejstarší známý řecký epický básník; antičtí Řekové jej uctívali jako žádného jiného básníka; Platón jej nazývá „učitelem Řecka“
- básník je tlumočník bohů – zde poezie jako umění, kdy bohové hovoří ústy lidí; „Štědrostí bohů dostal vnuknutí zpívat“; umění-božské šílenství
- poezie slouží k potěše a úlevě lidí
- slepý básník je slavný dvěma eposy: Ílias – Boje o Tróju a Odyssea – bloudění a návrat Odyssea; tyto eposy završují vývoj ústně tradované epické písňové tvorby; shrnutí prapůvodního poznání o světě; homérské eposy měly vliv na utváření mytologických, náboženských a filosofických představ v Řecku, později v Římě; byly bohatým zdrojem inspirace literární i výtvarné tvorby
- už zde formulovány určité představy o původu bohů, první zmínky o formování řeckého panteonu
- pokouší se kompletně chápat hněv nebo iracionalitu, rány osudu či krásu světa jako celek – proto jej v širším smyslu lze považovat za filosofa
- jeho celkový obraz světa je třeba řadit k mýtu – zásahy bohů do lidského jednání

Hesiodos

- 8. – 7. stol. př. n. l.
- starořecký rolnický básník; žil jako pastýř a drobný rolník v chudé vesnici na úpatí Helikónu v řecké Boiótii
- dvě epické básně jsou vše, co o něm víme: Zrozené bohů (Theogonia) a Práce a dni
- v básni Theogonia chtěl poznat rodokmen bohů a sjednotit různé mýty v jeden celek, zpřehlednit; epos o původu bohů, sumarizuje poznatky o bozích a zkušenosti
- jeho bohové jsou personifikovanými silami přírody – rodokmen bohů = rodokmen světa; fantastický výklad přírodních procesů
- v básni Práce a dni podal obraz života tehdejšího rolníka
- vyjádřil jeho bezmocný protest proti rostoucí moci, násilí a zlovůli rodové aristokracie
- kodex morálních a etických naučení, psáno v Du-formě; návod, jak žít, aby člověk obstál před světem a před bohy
- období štěstí viděl v minulosti – ve „zlatém věku lidstva“; nastiňuje mýtus pěti lidských věků, které postupně stvořil Zeus a jež musely plynout podle jeho vůle, o lidském pokolení, jak se lidstvo kazí; Zlaté pokolení, kdy svět byl ráj na zemi máme za sebou, Bronzové, Železný lid – nebude než bída a žal, nebude pomoci od zla; použil starý orientální mýtus čtyř království světa – zlatý, stříbrný, měděný a bronzový věk, které po sobě následovaly vždy s kvalitativním zhoršením; Hesiodos přidal před věk železný ještě věk herojský, do kterého zahrnul historické vzpomínky z doby mykénské
- poezie dar bohů a slovo pravdy; je úkolem básníka vyslovovat pravdu, to je jeho podstata
- též zdůrazňuje terapeutickou funkci umění a katartickou funkci umění

1B – Tháles, Anaximandros, Anaximenés

- v 7. století př. n. l. se začíná formovat racionální, pojmové, na otázce položené a formulované poznání; filosofie založena na racionálních postupech; tato filosofie si klade ambice být objektivní a všeznalá
- mílétští filosofové přírody
- vývoj řecké filosofie začíná přírodně-filosofickými koncepcemi; první zmínky o filosofii (původ: filo sofia – milujících moudrost a poznání)
- 6. století př. n. l. v Mílétu – což bylo obchodní, námořní a kulturní centrum řecké Iónie na pobřeží Malé Asie
- u těchto filosofů se nedochovaly prvotní prameny, tedy o nich víme zprostředkovaně a nebo se dohadujeme
- první filosofické teorie spočívají na myšlence, že existuje společný prazáklad všeho jsoucího – jednotná pralátka; zabývali se hledáním pralátky; co je hlavním principem bytí; antický člověk byl vybaven pouze znalostmi babylonské a egyptské matematiky, a však zde vznikají nikterak naivní teorie (koncentrovaný filosofický přístup)
- hledání jediného principu, který by spojil všechny možné předměty – vznešené i nízké = míšení protikladů

Thalés z Mílétu 624–546 př. n. l.

- zakladatel Mílétské školy; 1. filosof, ještě velice blízko mýtu, ale jeho poznání je již založeno na pozorování světa, ne na básnickém obrazu
- Tháletova pralátka byla voda – předpokládá, že vše je z vody; ještě se ale netáže jak probíhají změny – vše je reálnou formou vody…
- všechno bytí vzniká z vody, plod – život ve vodě v mateřském lůně, Země je placka vznášející se na vodě…
- pralátka nevzniká ani nezaniká; věčné nekonečné absolutní bytí
- pohled na vodu – poměr mezi reálnou a symbolickou představou; voda jako ryzí substance
- nejkrásnější ze všeho je kosmos, neboť je dílem boha; kosmu = bytí a uspořádání; Kosmos je v principu krásný

Anaximandros 611–546 př. n. l.

- Thálétův žák a pokračovatel; promyšlenými argumenty a bystrými a komplexními teoriemi vyvrátil teorii svého učitele o univerzu
- je autorem mnoha pojednání: O přírodě, Mapa Země, Nebeská tělesa, O stálicích
- pralátku již formuluje abstraktněji jako „neomezené“ – apeiron – ne konkrétní živel; nekonečné, neomezené, neurčité
- věci světa z něj vycházejí jako protiklady a jsou do něj opět povolány
- na počátku z chaosu vznikl kosmos; z chaosu se vyčlenil řád, protiklady – teplo a chlad, při střetu vznikla ohnivá koule, která se roztříštila na jednotlivé planety - tímto překonává Tháletovu zeměstřednou teorii; Země má pro něj podobu válce (připlacatělej), pohybujícího se v Kosmu; Slunce je kruh s dutým středem a my vidíme ten oheň; těžká tělesa padají do středu Země – Slunce jako kruh ne
- protiklady – rozpoznal rozpornosti některých kvalit ve světě (odmítl myšlenku svého učitele o pralátce vodě)
- voda je studená a mokrá; oheň je žhavý a suchý – tyto substance a jejich vlastnosti jsou přirození nepřátelé, kteří se mohou navzájem zničit
- vznik člověka – předpokládá určitý druh evoluce – člověk je poslední článek řetězu pokračujících, nerovnoměrných změn

Anaximenés 585–525 př. n. l.

- žák Anaximandra; domnívá se, že pralátkou je vzduch ve smyslu dech, duch
- když se zhušťuje – vzniká chladné – voda, země, kamení; když řídne – vzniká teplé – oheň; jevy hmotného světa vznikají zhušťováním a zřeďováním pralátky za působení tepla a chladu; pokus o konkretizování apeira, ne návrat k fyzikální podstatě pralátky

1C – Pýthagorás a Hérakleitos

- kosmologické pojmy přenášeny do estetiky – koule není jen tvar vesmíru, ale také nejkrásnější ze všech pevných těles

Pýthagorás 570–500 př. n. l.

- není Míléťan, leč navazuje na mílétskou tradici – hledá prapůvod, praprincip; Pythagorejci – stoupenci tohoto starověkého filosofa, škola, spolek – filosoficko-náboženské sdružení; společenství bylo tajné, tedy hovoříme spíše o pythagoreismu
- zásluhy o matematiku, geometrii, akustiku
- Pythagorejci se věnují pěstování matematiky (nikoliv počtů) jako nástroje k pochopení a uchopení světa
- navazují na pojetí Apeira od Anaximandra; nikoli pralátka; ale praprincip = číslo; číslo, nikoliv však jako počitatelnost, ne jeho numerická povaha, ale princip, který sjednocuje
- vyložil svět z jeho kvantitativní stránky; podstata veškeré skutečnosti tkví v číslech
- odtrhli číslo od věcí a přeměnili je v samostatné podstaty, prazáklad všech jevů; číslo je předpoklad vymezení tvarů; spojením hranic a bezmezna vzniká bytí
- z protikladů, které nalezli v číslech a které dále doplnili, vyvodili, že vše se skládá z protikladů
  • mez – neomezené; sudé (neomezené, nedokonalé) – liché (omezené, dokonalé); jediné – mnoho; dobro – zlo
- jednotlivým číslům připisovali mystiku; ctnosti ztotožnili s čísly; symbolika čísel; systém od 1–10
  • 1 – výchozí číslice – podstata, duch, mužský princip, kladná hodnota
  • 2 – hmota, žena, zápor, svár, rozdělenost, rozpor, popření
  • 3 – překonání rozporu, láska
  • 4 – svět, fyzická existence
  • 5 – jako 2+3 – spojení, vyjádření spravedlnosti, vyvážené poměry – řád
  • 7 – zdraví, spojení lásky a fyzického řádu
  • 9 – jako 3x3 – absolutní spravedlnost
  • 10 – jako 1+2+3+4 – božský princip, plnost, naplnění, absolutno
  • sudá čísla jsou negativní
- řád vzniká tím, že se protiklady spojují v určitých kvantitativních proporcích
- bez dodržování proporcí není možná harmonie; harmonie, krása i pravda jsou v čísle; pravda = poznání nalezení řádu, uspořádanosti
- nejvyšším zákonem kosmu je harmonie; harmonie sfér = tóny vydávané planetami pohybujícími se se Zemí, Protizemí, Sluncem a Měsícem kolem ústředního ohně
- hudbu považují za mimezi božské hudby – lidská hudba je jen její nápodobou; hudba – napodobení hudby sfér
- harmonie je i podstatou umění, základ krásy; krása je zážitek z uspořádanosti; barva – lze ji charakterizovat a popsat číslem
- propojení čísel = proporce = kánon
  • harmonie uspořádání proporcí lidského těla
  • umělcovo poslání je hledat kánon
  • Polykleitos ustanovil kánon lidského těla – Doryforos
- je tu zdůrazněn terapeutický prvek umění
- harmonie je i kalokagatia = řecký ideál dobra a krásy
- dále: rysy zbožnosti a mystiky, představy reinkarnace – věřili v převtělování duší
- stali se tajnou sektou – přísná mlčenlivost, zasahovali i do politiky; požadavky askeze + vzdělání v základních naukách + požadavek sebeovládání
- učení o číslech jako pravých podstatách věcí bylo jedním z pramenů Platónova idealismu

Hérakleitos z Efesu 540–480 př. n. l.

- je tzv. temným filosofem; působil jako kněz v Artemidině chrámu; psal průpovědi básnického charakteru, tzv gnómy = krátké výroky s věšteckým a často paradoxním charakterem, vyjadřující silně intuitivní filosofické učení
- také nepatřil k mílétským, ale i on je zaměřen na hledání pralátky
- za prapočátek všech přírodních jevů považoval živel – praprincip je oheň – nositel rozumu, jehož proměnami vzniká vzduch, země; symbol vnitřního napětí
- oheň je fenomén, který není stálý, ale neustále se proměňuje a obnovuje; vše se mění a vše plyne, neexistuje nic trvalého, ale jen vznik; neustálé vznikání a zanikání, nekonečná proměna
- projevuje se u něj snaha propojit nekonečné a konečné bytí; jsme či nejsme součástí věčnosti?
- vše je řízeno logem, jenž jako zákon vede proces změny; v jeho poznání spočívá moudrost; rozum jako univerzální princip řádu
- ve všem jsou obsaženy protiklady, jejichž bojem se věci mění, vztah napětí mezi protiklady, boj protikladů; nic si nelze představit odděleně od jeho protikladu = neustálý pohyb; život – smrt; noc – den; bdění – spánek
- svár, proměna je podmínka existence – spojování protikladu; zánik jednoho znamená vznik druhého
- krása je pro něj harmonie vznikající svárem a protikladem
- naše pozorování krásy je relativní, absolutní umění ani krásu nenapodobí; mámivá role smyslů – smyslové vnímání zprostředkovává pouze názory a ne žádné opravdové vědění
- poukazuje na relativitu krásy, absolutní krásu nelze napodobit (základ skepse)
- tezi o neustálém vzniku rozvedl Aristoteles

1D – Eleaté (Parmenides)

- starořecká filosofická škola 6. – 5. století př. n. l.; podle města Eleje v řecké kolonii v jižní Itálii
- údaje smyslů jsou pouhé zdání; pravou podstatu lze poznat jedině myšlením; oddělili svět daný smysly od světa poznaného rozumem
- eleatská škola – nastoluje problém filosofie: podstava bytí x empirická zkušenost (naše zakoušení); filosofie + problém jazyka

Xenofanés z Kolofontu 565–473 př. n. l.

- „ješita“
- zakladatel eleatské školy; autor básně O přírodě
- pojetí pralátky se proměňuje v boha; svět je jediným, věčným, neměnný, nehybným, slyšícím, vidícím, člověku nepodobným bohem
= idea jediného boha
- stálý a nekonečný bůh má podobu koule – jakožto nejdokonalejšího tělesa; bůh je nejdokonalejší
- boj proti antropomorfním bohům
- praotec všech pozdějších pantheistických filosofů

Parmenidés 540–470 př. n. l.

- nauka o jednotě bytí; jsoucí se vyznačuje přívlastky – nevzniklé, nezanikající, celé, nehybné, bezčasé, jedno, souvislé – proti Herakleitovu boji protikladů, změně
- výrok: jenom bytí může být, nejsoucno není – jsoucí jest a nejsoucí není, a ani nemůže být myšleno (když není)
- bytí je nepohnuté, smyslová zkušenost je klamná – přísné oddělení empirického vnímání a rozumového poznání
- pravdivé lze poznat jen myšlením, čistým rozumem
- počátky logiky z argumentace

Zenón z Eleje 490–430 př. n. l.

- už ne mýtický, ale racionální přístup ke světu; tu zdůrazněn problém jazyka, komunikace
- rozvíjel Parmenidovo učení tím, že pro ně hledal logické důkazy – rozebíral stanovisko protichůdné a dokazoval, že vede k neřešitelným rozporům a je tedy nesprávné
- Zenónovy paradoxy – dokazují, že Achileus je pomalejší než želva; nemožnost pohybu – těleso nemůže nikdy dostihnout cíle, neboť musí věčně překonávat nekonečný počet polovin cesty
- poukazuje na zkreslení empirické zkušenosti; rozchod mezi skutečností a logikou
- dále se rozvíjí problematika jednotného bytí – neměnné jsoucno – což vyvolalo otázku o původu pohybu

1E – Démokritos

- až sem se jednalo o takzvané přírodní filosofy
- následující generace (Empedoklés, Anaxagorás, Démokritos) se pokouší na pralátku nerezignovat, nevzdávat se původního principu, ale snaží se formulovat princip, který vyústí v pluralismus
- 5. století př. n. l. – rozvoj klasické kultury a demokracie v Athénách
- nová oblast otázek, které už nejsou zaměřené na přírody, ale na člověka, na etiku + vrcholí přírodní filosofie, která dovršuje problematiku hledání pralátky – nalézt princip, který zahrne i mnohost věcí a který nevyústí v paradox
- mladší fyzikové

Empedoklés 492–432 př. n. l.

- reaguje na pythagorejce a formuluje 4 základní kořeny – elementy: voda, vzduch, země, oheň
- které jsou věčné, neměnné, nekonečné a ze kterých je tvořeno všechno bytí na principu lásky a sváru – pohyb
- podstata existence je láska = vznik
- počítá 4 barvy – základ teorie barev: černá – voda, bílá – země, žlutá – vzduch, červená – oheň; což odpovídá čtyřem barvivům, které mohli používat antičtí malíři
- člověk má v sobě všechny elementy – může vnímat vše – protože stejné se poznává stejným; pronikání do otvorů ve smyslových orgánech
- míšení elementů v jednotlivých formách bytí vznikají póry, průduchy, kterými můžeme vnímat toky působení jiných elementů
- okem – průduchem můžeme vnímat velké množství částeček barev – jiných existencí; totéž propojení při dýchání
- upozorňuje na paralelu mikro- a makrokosmos: stejné uspořádání, struktura vesmíru se může v menším měřítku odrážet v nějakém zvláštním jevu, univerzální princip tvoření a destrukce

Anaxagoras 500–428 př. n. l.

- místo kořenů, živlů, elementů – postuluje semena, zárodky + princi rozumu
- poskytuje dostatečné množství této informace; poskytuje základy, semena a princip řádu
- opět chápe svět jako vydělení z chaosu; ve veškerenstvu jsou obsaženy všechny věci – tyto zárodky organizovány duchovním principem
- vznik a zánik je spojování a rozdělování množství věčných, neproměnlivých částic

Démokritos 460–370 př. n. l.

- navazuje na Eleaty
- nejvýznamnější představitel antického atomismu; už přechází i k estetickým tématům
- odmítá princip nekonečné dělitelnosti; dospívá k principu nedělitelných částeček, atomy jsou nedělitelné, protože nemají póry
- základ světa – dva principy: atomy (plno, jsoucno) a prázdno (nejsoucno); atonii – nedělitelný; základem všeho jsou částečky: atomy
- z neměnného prazákladu vzniká proměnlivý svět; věčná existence hmoty
- jednotlivé atomy mohou být různé, mít různě velká spojení: háčky, bodlinky, oblinky; pohybují se vířivým pohybem a tímto pohybem a následným spojením vznikají stvořené věci, věci vznikají, mění se a zanikají spojováním a rozlučováním různých atomů
- ty se mohou přetvářet, ale atomy samy jsou neměnné
- i duše má atomy – jemné, kulovité, tvaru atomů ohně
- i bohové jsou z atomů – lehkých, avšak pevných, které jsou mimo tento svět
- pokouší se vyložit kosmické universum i člověka
- teorie poznání:
  • 1 – poznání temné: zrak, chuť, hmat a čich, vše toto je jen smyslové
  • 2 – poznání pravé: je oddělené od smyslového vnímání, priorita ducha, racionálnosti, dospíváme k němu rozumem
- shrnuje vědy a umění – fyzika, lékařství, technika, rétorika, gramatika,…; je považován za prvního materialistu, empirika a racionalistu
- již se cíleně zabývá i uměním a krásnem – pokouší se vyložit umění, ne však jako dar bohů, jako přijímaný dar, ale jako přirozenou funkci člověka; paralelně se zabývá pojmem talentu a inspirace umělecké tvorby
- nechce však opustit onen dar bohů, a tak paralelně přiznává obojí
- polarita v pojímání umění: 1 – dar bohů, božské šílenství a 2 – umění a řemeslo
- toto obojí spojuje do teorie – nikdo nemůže být dobrým básníkem bez vzplanutí duše a vnuknutí talentu; tímto si ale neodporuje – talent je mu přirozený, větší přítomnost atomů ohně má podobu přírodního dění
- člověk se naučil všem svým uměním, všemu co umí, od přírody – člověk se naučil napodobováním – od slavíků zpívat, od pavouků tkát
- umění i hudba mají své přirozené a praktické základy; umění je zvláštní druh šílenství, činnost čistě emocionální; moc ducha a intelektu za hranici smyslového poznání
- cílem umění je příjemnost – relativizuje předání pravdy
- harmonie – definována jako správná míra, poměr; chápáno jako zlatá střední cesta – ničeho příliš
- když někdo překročí míru, věci se nám stanou nepřijatelné
- relativizace – ani moc, ani málo; subjektivita – poznání krásy na relativní bázi
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod