9 – Umění přelomu 18. a 19. století

- dvě linie – klasicismus a romantismus, zlom již kolem 1800

9A – Klasicismus, jeho geneze, problémy a osobnosti

- přelom 18. – 19. století doba velikých změn, politických, sociálního uspořádání; ve filosofii se rozvinul francouzský racionalismus, který podnítil 1789 Velkou francouzskou revoluci; racionalismus nabourává víru v boha a tím boří dosavadní společenské zřízení
- období velkých encyklopedií, víra v poznatelnost světa
- postupně se na moci čím dál víc podílí buržoazie, právě zbohatnuvší vrstva, která na sebe nepřebírá roli mecenáše umění – jako umění nového, živého, současného; reflektující současné problémy – naopak má zájem o umění jako o atribut potvrzující její společenské postavení, tedy se zajímá o umění již prověřené aristokracií
- zároveň umělec je vymaněn ze závislosti na aristokracii, je svobodný, nezávislý na donátorovi i na vkusu, ale za to je zcela nechráněn a nezajištěn sociálně a existenčně = osamostatňující se umělec
- zakládání nových uměleckých institucí – královské akademie jsou nahrazovány státními institucemi: akademiemi krásných umění
- též je tu předznamenáno 19. století, které je stoletím textu, písma
- klasicismus a empír vzniká koncem 18. a počátkem 19. století ve Francii
- je podmíněn změnami v tehdejší společnosti, politickým úspěchem vlády Napoleona Bonaparte a tak zvanou intelektuální revolucí
- od těžkopádného baroku se klasicismus vrací k antické jednoduchosti; všechno umění je přímo podřízeno dobovým estetickým požadavkům a oslavě hrdinů – umění je projevem oslavy nadosobních hrdinských činů a umělec je tak vlastně spoutáván a omezován konvencemi
- důraz v obrazu je kladen na přesnou a jednoduchou harmonii, vyváženost v modelaci objemu a klasickou figurální kompozici; barva sama o sobě nemá na plátně žádnou funkci a slouží jen jako obarvení předmětu
- klasicismus viděl svůj naprostý ideál v antice a v oživení antické krásy jako v poctě novému impériu
- přímým podnětem pro inspiraci klasicismu v antice bylo objevení trosek Herkulanea v roce 1709 a vykopávky v Pompejích v roce 1748, které přinesly překvapivá poučení o životě a umění antiky a vrhaly nové světlo na antické památky = rozvíjí se architektonický historismus
- renesanční zájem o antiku byl odsuzován jako neopodstatněné přeludy – klasicismus představil poznání, že antické umění bylo životnější a svobodnější, než jak se jevilo renesančnímu člověku
- klasický sloh pozvolna přešel z baroka
- ani nové technologie (železo, beton) nezměnily stavební styl – až na konci 18. století začaly klíčit reformní myšlenky, které pak vyvedly architekturu za slohové anarchie (kam ji uvedl před koncem 18. století zrodivší se romantismus, který odvrhl klasicismus a přimkl se ke slohu středověkému, a postupně pak vystřídal všechny slohy historické

Architektura

- klasicistní ve Francii a Itálii; s koncem 18. století se přesouvá těžiště novoklasického snažení do Paříže; vyvíjel se již za francouzského krále Ludvíka XVI. a byl přijatý i francouzskou revolucí jako sloh demokracie řecké a římské
- přešel přes období 1. republiky (1789 – samý konec 18. stol.) až do napoleonského impéria (korunovace Napoleona a Josefiny 1803), kde se rozvinul ve sloh empír; období nejširšího světového rozmachu
- centrem umění tohoto císařství byl Národní institut, který nahradil zaniklou Královskou akademii – 1803
- klasicismus, oficiální doktrína – sloh univerzální

J. F. Chalgrin

- Triumfální oblouk na náměstí Étoile – 1806–1836
- zpracování římských pratypů ještě s velkou volností (vzdělání za předchozí generace), později nástup mladé generace, která již lépe zná archeologické podklady a má větší snahu o stylovou čistotu, ve smyslu vědeckého poznání antiky řecké a římské

Charles Percier a Pierre François Léonard Fontaine

- státní architekti Napoleonova císařství, ovládali veškerou stavitelskou práci v Paříži; období přelidněné Paříže, nový zájem o urbanismus, problém architektonický, regulační plány města; nové potřeby města nacházely své budovy, byť byly zvnějšku oděny do klas. hávu

- brzy po 1820 patrný rozpor mezi potřebami nové doby a tak nepoddajným slohem jako byl klasicismus
- po té romantismus rozvíjel celou škálu historických slohů, retrospektivní období
- Itálie na sklonku 18. století: umělecký smír s Francií, rozvíjení empiru, politické spojení po následující dvě generace
- Miláno přestavěno ve velkoměsto empirového střihu – stavby divadel, škol, veřejných a společenských budov postoupily do jisté míry o značný krok k účelovosti
- klasicismus v Německu a střední Evropě: Berlín se stal střediskem úsilí o realizaci monumentálních úloh ve slohu helénistického klasicismu
Braniborská brána

Carl Gotthard Langhaus

- Braniborská brána – 1789–1791; klasická varianta řeckých propylají
- Činoherní divadlo v Berlíně, Divadlo v Postupimi

David Gilly
- městská architektura: domy, vily…

K. F. Schinkel

- v čele mladší generace
- vlna romantismu u architektů, kteří vyšli z klasicismu a oddali se vlně historických slohů
- Nové činoherní divadlo 1818–1821 – po té, co shořelo Langhansovo)
- Staré muzeum v Berlíně, Kostel sv. Mikuláše v Postupimi – 1830

- z Berlína se klasicismus šířil po celém Německu do poslední stanice klasicistní expanse – Mnichova, kde došlo v 1. čtvrtině 19. století k mohutné výstavbě z popudu krále Ludvíka I.

Leo Klenze

Glyptotéka - velkorysá úprava města
- Glyptotéka v Mnichově – 1816–1830; muzeum řecké plastiky, na jejíž stavbě kombinoval prvky řecké s renesančními
- Stará Pinakotéka – 1826–1830; plně renesanční typ
- Klenzeho pozdní práce: Walhala, Ermitáž v Petrohradě již doznění německého klasicismu

Sochařství

- ani v sochařství politické události neovlivnily věrnost myšlence klasicismu; kult antiky přetrval, dokonce zesílil v letech revolučních

Antonio Canova 1757–1822

- sochař Benátčan; svěží ovzduší naplněné klasicismem, později talent věnoval kopírování helénistických soch v Římě
- Paolina Bonaparte jako Venuše – Antický účes, drapérie, opracování materiálu, stylizace obličeje
- Theseus a Minotaurus – dokonalost, považován za znovuožití antické krásy v nepřekonatelné míře; mnoho sochařské práce
- převáděl na klasickou půdu staré náhrobky papežů (Klimenta XIV. a XIII.), + antické motivy, + četné portréty a idealizované podobizny císařovy rodiny
- jeho vliv přesáhl hranice Itálie i Francie = sochařství plně pod vlivem Canovovým a Thorwaldsenovým

Bertel Thorwaldsen 1768–1844

- klasicistický sochař - Dánsko, později zaujal Canovovo místo v Římě – klasicistní sochy: Amor a Psýché, Tři grácie, pomníky – těmito díly prodloužil nadvládu klasicismu do poloviny 19. století

Malířství

- přešlo na půdu pravověrného klasicismu se Jacquese Luisem Davidem

Jacques-Louis David 1748–1825

- jako první z akademicky vzdělaných studentů pařížské Akademie odvrhl květnatý styl rokoka a oficiálně vedl boj za návrat umění ke klasickým ideálům; Davidova technika byla výtečnou kombinací realismu, silného smyslu pro kompozici a jasné a čisté práce s barvami
- David se proslavil brilantní schopností zachytit dramatický okamžik, znalostí antického ideálu krásy a technicky dokonalou malbou, které ho vynesly na post hlavního malíře klasicismu
- aktivně se účastnil francouzské revoluce, hlasoval pro popravu Ludvíka XVI., byl nadšeným obdivovatelem Napoleona a několik let měl dokonce ve Francii moc nad všemi uměleckými událostmi v zemi
- umění má silnou didaktickou působivost, důsledně požaduje obrazy zobrazující hrdinství dětí svobody = posílení mravní
- po obratu politické situace byl vypovězen do vyhnanství a zemřel v Bruselu; ještě před revolucí se dal na půdu klasicismu
- „pravé umění nemá mít žádnou chuť, má být jako čistá voda“ – sterilní
- Přísaha Horatiů – obraz budovaný lineární konstrukcí, manifestační projev nového myšlení, barva tu podřízena lineární kresbě
- Zavražděný Marat – 1792; ve vaně
- u Davida se sváří klasicistní estetika a pravověrný realista, který má často navrch
- Korunovace Napoleonova 1807, oslava
- Únos Sabinek
- Napoleon po přechdu Alp – vzpínající se kůň a soustředěný výraz hrdinovy tváře – alegorie vítězství
- silně ovlivnil všechny francouzské malíře té doby – prošli jeho pedagogickým působením, oficiální malíř u kterého se chtěla poučit celá mladá generace francouzských malířů, ale i cizinci
- však pomalu se v jejich dílech objevuje záblesk romantismu, i když zpočátku pod formou realisticky klasicistní

Jean Auguste Dominique Ingres 1780–1867

- [engr]
- syn sochaře a štukatéra byl předním zastáncem klasicistní portrétní malby; své umělecké vzdělání zahájil v roce 1791 studiemi na akademii v Toulouse, po šesti letech však přešel do studia Jacquese-Louise Davida a své vzdělání pod jeho vedením ukončil na École des Beaux-Arts, kde také později od roku 1829 vyučoval
- v roce 1806 odešel do Říma, kde studoval a žil celých osmnáct let; do Říma se Ingres vrátil ještě v roce 1835, aby tam působil až do roku 1841 jako ředitel francouzské akademie
- studiemi u Davida se Ingres naučil preciznosti, která byla za dob Davidových přísně odsuzována; co však bylo u Davida předmětem ostré kritiky, se u Ingrese stalo vzorem pro celé francouzské malířství a vlastně se tak neúmyslně stalo dogmatem podporovaným vládou a váhou konzervativních názorů kritiky, která byla trnem v oku právě se rozvíjejícímu citovému romantismu
- Ingres byl mistr portrétu, byl posledním největším malířem v oblasti, která měla být brzy dobyta technikou fotografie
- dokázal výtečně a s jemnou vytříbeností zachytit detail, ale jeho postavy byly svou studenou dokonalostí jakoby zbaveny všech pocitů a výrazů tváře
- jednoduchá struktura obrazu, barva se podřizuje tvaru, vymezené tvary, forma
- Turecká lázeň – velké koupající se ženy, uzavřené formy ohraničené linií
- Slečna Rivierová – 1805; 13tiletá Caroline, má na sobě bílé šaty, hladce učesané vlasy, odhalené hrdlo

Angelika Kauffmann 1741–1807

- švýcarská malířka, učitelem jí byl její otec
- v roce 1763 navštívila Kauffmannová poprvé Řím, který ji velmi okouzlil, a kde navštěvovala malířské kurzy o perspektivě, jež vedl její pozdější blízký přítel J. J. Winckelmann, který ji ovlivnil v jejím zájmu o myšlenky a umělecké principy klasicismu
- Kauffmannová se zabývala především alegorickými, mytologickými a historickými tématy a mnoho svých námětů převzala z literatury

9B – Romantismus, jeho geneze, problémy a osobnosti

- J. J. Rousseau = romantismus je to co je malebné, citové, působivé
- Goethe = to co je nemocné – Utrpení mladého Werthera
- ve slovníku = to co působí na lidské emoce viz romantismus v estetice - kolébkou romantismu byla počátkem 19. století Anglie, odkud se romantismus šířil po celé Evropě
- snivý duch romantismu zahladil poslední stopy klasicismu a projevil se jak v literatuře, tak v umění – přímo vyšel z literatury a tvorby anglických básníků a spisovatelů – Byrona, Shelleyho, Scotta a Keatse
- odvrhl studenou antiku a přísný řád klasicismu a zajímal se o dobrodružnost a romantičnost středověku; romantismus je spjatý s emancipací národnostních hnutí po francouzské revoluci 1789; romantický sentiment pronikal do empíru postupně, živen krásnou literaturou i klimatem doby
- člověk je v tomto období silnou individualitou, dobrovolně se odchyluje od všech tradičních a akademických norem; v dramatickém citu se přímo setkává s přírodou a vytváří tak nevšední dojmy romantiky a uvolnění; zajímá se o výjimečné netradiční exotické náměty a postavy, zdůrazňuje nespoutaný a vášnivý cit v revoltě proti chladné skutečnosti; nachází bolestnou zálibu ve své nejistotě a melancholickém osamocení, které je neslučitelné s klidnou vyrovnaností
- inspirací mu je láska k pravdě, kterou brání ve stavu vášnivého vzrušení
- romantikové mohutně využívají všech druhů pohnutí, jež umožňuje představivost, byli posedlí myšlenkou na smrt a vábila je noc, kterou považovali za předobraz smrti
- romantismus – povinnost a nutnost vyjádřit novými prostředky nové pocity; jde o vyjádření postoje a pocitu
- individuální styl založený na pocitech, citu a prožitku
- v romantismu lidé nacházeli únik z každodenního života do neskutečna, snili o dalekých zemích a o zašlých časech, zvláště o středověku, o němž měli dosti mlhavou, nicméně však poetickou představu = napodobovali středověké slohy a především gotiku, a tak bývá romantismus často označován jako novogotika nebo pseudogotika
- romantismus však jako sám o sobě v napodobování středověkých slohů nepřichází s žádnými novými prvky a tak je vlastně jenom výsledkem stagnace v umění
- proces romantizování – konečné se stává nekonečným

Architektura

- historické slohy středověku a exotické náměty se v architektuře romantismu těší značné oblibě; užití zde opět nachází tupé zakončení válcovitých věží a zubaté cimbuří gotiky; architekt často musí předkládat více plánů pro výstavbu, každý v různém historickém stylu
- umění hledá dokonalý slohový prototyp, který poté aplikuje na všechny stavby
- zájmu se těší i restaurátorství, mnohé gotické a renesanční stavby jsou přestavěny v duchu nového umění
- nová je koncepce tzv. přírodního parku, přičemž důraz je kladen na přirozenost a soulad krajiny se sochami, altány, rozhlednami a exotickými architektonickými prvky; v přírodních parcích se však můžeme setkat i s umělými zříceninami a jeskyněmi

Malířství

- malířství romantismu bývá plné nevšedních tajuplných námětů ze středověkých dějin; malíř se snaží zachytit sbližování se s přírodou s nevídanou vášní v neklidných temných krajinách a lesích
- děj je vyhrocen do maxima v dramatičnosti tahu štětce a hře světla a stínu, avšak největší důraz je kladen na obsahovou stránku díla a dosažení efektu neklidu a dynamiky
- vyznavač romantismu P. P. Prudhon se stal dvorním malířem; boj klasicismu a romantismu nabyl vrcholu za působení Jeana Augusta Domeniqua Ingrese, Davidova žáka, který se poč. století vrátil z Itálie; byl mistrem hladké malby a kresby; souběžně však jeho obrazy byly proniknuty citovostí, trval na hladké malbě, nostalgie; jeho žáci již přešli k romantismu
- když se ve 20. letech 19. století všude usídlil oficiální sloh klasicismus, v Paříži vznikla skupina umělců, kteří chtěli překonat formalismus Davidův – vyhlásili klatbu nad antikou, její historií a mytologií, nacházeli podporu v hnutí literárním, upoutal je středověk - jejich vzrušenou mysl svým citem a spirituálním ovzduším
- odhodili též kresbu a odtažitou formu; hledali nové poznání i nové prostředky; poučení hledali v 16. – 17. století, obzvláště u těch, kdo měli obzvlášť na zřeteli barvu

Théodore Géricault 1791–1824

- francouzský malíř, jedna z klíčových postav romantismu, který vyzařuje ze všech jeho obrazů
- Géricault s oblibou maloval jezdecké scény a znal výborně anatomii koně a možná právě svou oblibou v koňských pohybech pak dosáhl výtečné metody zachycování dojmu dynamiky a pohybu
- byl bezpochyby obrovskou inspirací pro svého romantického následníka Eugene Delacroixe
- Prám Medusy – 1819; dramatický, citový motiv, exaltovaně podán; konkrétní událost zpracovaná obrazně, osud ztroskotané lodi medúzy; zátiší z lidských končetin, něco, co už nenáleží lidskému tělu, romantické vyznění zajišťuje barevná škála a hra světla a stínu
- Raněný Kyrysník – opouští bitevní pole, sesedl z koně
- Dostihy v Epsonu – běžící, letící, koně, zadní i přední nohy natažené, což ve skutečnosti není možné, nicméně zdůrazňuje rychlost, ty koně se opravdu pohybují
- romantismus se stává nutností

Eugene Delacroix 1798–1863

- studoval na nejlepších školách – École des Beaux-Arts – dáván prostor osobnímu talentu a svobodě projevu
- v jeho umění začíná být pociťován vliv romantismu, který pro něj představuje svobodu odlišovat se od oficiálních nauk a akademických předpisů
- romantismus je pro něj zobrazením divokých dobrodružství, rytířských gest a osvícenství, uvolnění se ze studených pout minulosti a svobodný pohyb kupředu, který nezná hranic a omezení
- největší vliv na obrat Delacroixe k romantismu má však jeho přátelství s Gericaultem, který v té době maloval svůj slavný obraz 'Vor Medůzy', zobrazení ztroskotání lodi na pobřeží západní Afriky, kdy se z 400 členů posádky po dvanácti dnech na rozbouřeném moři zachránilo pouhých 15 mužů
- zapůsobilo na něj prostředí Géricaultovy dílny
- Dantova bárka – 1822, kontrasty světla a stínu, teplá a studená, toto charakterizuje romantismus tématem i podáním!
- Svoboda vede lid svůj lid na barikády
- Médea, Alžírské ženy
- Vraždění na Chiu – zajatci na prahu smrti, sláva heroismu
- jeho malba se nakonec rozpouští v zápase a víru barvy; dynamismus; příroda, živel zápolení
- Delacroix vystavuje s obrovským úspěchem v Salonu a vláda od něj dokonce odkupuje oba vystavené obrazy
- v roce 1825 Delacroix poprvé navštěvuje Anglii, kde se seznamuje s literárními pracemi Scotta, Byrona a Shakespeara a poznává pravý anglický romantismus; navštěvuje s přáteli mnohé galerie, což mu pomáhá vyspět v technice umění a rozvoji představivosti = nadobro se zbavuje vlivu suché a konzervativní Francie, aby převzal drama anglického romantismu
- jeho obrazy jsou pro veřejnost nesmírně šokující, Delacroix je kritiky přirovnáván k Ikarovi, který chtěl letět příliš vysoko

Francisco Goya 1746–1828

- v severním Španělsku
- celoživotní malíř španělských Habsburků rodiny Karla IV. – Rodina Carlose IV.
- Goya komisi předává svůj obraz Kristus na kříži, který je členy komise jednohlasně přijat
- triumfálně tak vstupuje do prestižního madridského chrámu umění; získává stále větší úspěch
- vnější politické podmínky stejně jako problémy v jeho osobním životě na něm zanechávají stopy; jeho nemoc, která se začala projevovat před pár lety, začínala přicházet stále intenzivněji
- také o Goyovi kolovaly zprávy, že měl poměr s Vévodkyní z Alby, jednou z jeho majetných patronek; jeho obrazy mladé vdovy byly bezpochyby jedněmi z nejkrásnějších obrazů
- spolu s Canovou, Ingresem a Davidem je Goya považován za největší osobnosti své doby
- jeho nevšední talent spočívá v tom, že umí přecházet mezi styly – oficiálním a osobním, ovládá mistrovství mnoha malířských technik
- dosahuje nejvyšší formy výrazu, jeho tvary a práce s barvou dosahují vysoké harmonie a nacházejí styl, který je stále v základech klasický, ale již ukazuje náznaky něčeho nového, co posílalo ozvěny hluboko do duše – rané záblesky romantismu
- Goya jakoby má dvě duše – osobní plnou ironie, vtipu a dynamiky, a veřejnou naplněnou pompou královského dvora
- série Hrůzy války'; jeho zdraví se stále zhoršuje; Maja
- cyklus čtrnácti Černých maleb' – jedno z nejtajemnějších období jeho tvorby; olejomalby na sádrovém podkladě zcela odrážejí Goyovu mysl té doby, jsou temné a depresivní, jeho nemoc ho spouští do hlubin melancholie a dává mu negativní pohled na svět, zde daleko přesáhl společnost své doby; Saturn požírá svoje děti
- reakce na války ve Španělsku; postihuje obavu, kterou člověk cítí na prahu 19. století, krize, mizení boha
- grafické cykly – Cappricos od 90. let – život = velká maškaráda, přetvářka; ironizování hrdinství

William Blake 1757–1827

-  anglický malíř a básník, filosof, mystik, esejista, jednou z největších a nejoriginálnějších postav evropského romantismu, mystikem i symbolistou a vzdáleným předchůdcem secese; Blake si získal jméno především ilustracemi pro Dantovu Božskou komedii
- jako básník se Blake proslavil sbírkami „Písně zkušenosti“ a „Písně nevinnosti“, které doplnil svými rytinami; = dětské texty, neboť romantici se obrací k dítěti jako k nejčistšímu tvorovi
- v obrazech i básních se spojuje svět reality i představivosti, Blake nenáviděl empiristu Johna Locka
- věřil, že duchovno je důležitější než materiálno, a že opravdový umělec je zároveň prorokem, neboť je mu dán na věci božský náhled
- vytváří svou vlastní mytologii – Prorocké knihy, Snoubení nebe a pekla

John Constable 1776–1837

- krajinářství – těžiště malířství, kterým se Anglie zapsala; zajímá ho to, co vidí
- postupně se vymanil z temných tónů, usiloval o popis krajinného celku ve vzduchovém obalu
- položil základy reálnému krajinářskému malířství, maluje krajiny v době, kdy tento druh malířského umění nikoho nepřitahuje; malíř přírody, zobrazuje přírodu bezprostředně, odmítá stylistické konvence
- tento studiu přírody oddaný realismus zdomácněl skrze Francii v celé Evropě, nejdřív v zabarvení romantickém, později dostal podobu realismu, zájem o objektivní metody zobrazení

William Turner 1775–1851

- chodí do přírody, malba jako médium, které dokáže vyjádřit pravdu přírody; obrazy bez příběhu
- vyšel z popisné malby, kde zobrazoval krajinu v nejrůznějších typech, dotkl se klasicismu
fascinace světlem – upoutala ho světelná stránka umění – souhra světla, atmosféra, energie a dynamika světla
- Déšť, pára a rychlost – 1844, nový zážitek 19. století – železniční doprava, pocit rychlosti, pozadí zůstává neurčité, jakoby se lokomotiva vynořovala z prázdnoty, vlak jede přímo na nás
- Požár budov parlament, Požár Říma; Sněhová bouře na moři

Caspar David Friedrich 1774–1840

- protestant a panteista; krajinné celky, topografie živého přírodního detailu, dotyk přírody, dotyk stvořeného
- příroda se stává chrámem; vymyká se dosavadnímu krajinářství
Krkonoše - Ráno v Krkonoších – motiv kříže v přírodě
- Mnich na břehu moře – postava – symbol poutě, symbol cesty, mizení příběhu – obraz je vlastně prázdný; střet světa s nekonečnem, s rozvleklostí; opuštěnost, prázdnota; na obraze jsou patrny tři podélné plány - země, moře, nebe; nejvíce místa zaujímá nebe
- tematický obsah – rozpadající se kláštery, kostely, ruiny
- konfrontace člověka s dálkou; osamělé figury; horské výšky, osamělost lidí a stromů, chlad nekonečna u jeho obrazů
- Munch, Rothko – podobné východisko – stav maximálního náboženského rozrušení

Sochařství

- uvolňování pomaleji – pojetí i hmat

David d'Angers

- odvážil se hledat námět a inspiraci ve společenské hlubině současného života

François Rude

- La Marseillaise neboli odchod dobrovolníků r. 1792; strhující výkon plastický, dramatický
- Johanka z Arku

Antoine Louis Barye

- Boj Lapithů s Kentaurem
- Zápas tygra s krokodýlem
- jeho plastiky použity na výzdobu novostavby Louvru

9C – francouzský racionalismus versus anglická tradice v architektuře

- poslední čtvrť 18. století – architektura antikizující, paladianismus
- Francie = racionalismus, důraz na rozum, na zákon, hledání zákonitosti krásna, hledání krásy v proporcích = prostá matematická krása – francouzský park
- Anglie = důraz na cit a instinkt, malebná krása - anglický park – volná příroda v rukou člověka, nepravidelnost

Anglie

- badatelé antiky – jak 19. století vidělo antiku:

Antoine Desgodets

- první badatel antických památek
- Kniha o antických památkách Říma – 1682; 200 let tato kniha sloužila jako pomůcka architektů – opisy, chyby

Johann Bernhard Fischer z Erlachu 1656–1723

- 1721 – první ilustrovaná práce o starých památkách – zásadní vliv měla tato práce, ale Fischer ty věci osobně neviděl – pyramidy jsou protáhlejší…

James Dawkins a Robert Wood

- vysláni zkoumat do terénu, Řecka a Malé Asie – 1733 The Ruins of Palmira, The Ruins of Balbeck – památky helénské a Sýrie

Giambattista Piranesi

- 1756 – cyklus grafik – Carceri, z jeskyně to pak znovuobjevily surrealisti; v Římě dokumentoval antické památky, zákoutí, též půdorysy; kreslil a proměřoval; vědecký zájem o římské památky; dokumentace věcí, které dnes ani nejsou dochované; na jeho grafikách zachyceny arch. pozůstatky, jak je mohl vnímat tehdejší Evropan: Antichita Romane – 1756

Johann Joachim Winckelmann 1717–1768

- propagátor čb antiky – nedokázal si představit, že by antické památky mohly být barevné – podstata krásy nespočívá v barvě, ale ve formě, ideál antiky = ušlechtilé prostoty a antické velikosti; ušlechtilá prostota a tichá velikost – ideál = čistě apollinská představa
- 1755 – Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství – důraz na formu, barva je podružná; vlivem Řeků nenacházíme jen přírodu, ale i její ideální podobu
- zakladatel dějin umění

The Dilettante Society

- 1733 vzniká v Anglii Společnost diletantů – řecký vkus a římský duch
- ti vyslali na cesty: Jamese Srewarda a Nicolase Revetta - po návratu vydali: Starožitnosti Athén – 1762

Picturesque

- anglická romantická architektura přelomu 18. – 19. století = malebná architektura, doba, kdy si člověk uvědomuje, že je bytost, jež se proměňuje v čase a je jím formována; důraz na cit a instinkt
- důraz na náladu u malebného umění, gotický dům v nepravidelné krajině
- anglická tradice určována touhou – malebnost; nepravidelnost, anglický román: velké city historické příběhy, život na zámku, rytíři,… toužili žít v kulisách
- Anglie tak nebazíruje na zákonitostech, je pragmatičtější, empirický přístup (i ve filosofii)
 obliba v krajině malebné (ne ve vykonstruované), člověka okouzlují věci nejen krásné, ale též rozporuplné, působivé – hory – vznešenost; ideál spíš etický než estetický
- Angličané dají více na cit, než na nějaká pravítka; důležité jsou asociace, které architektura vyvolává; důrazná nepravidelnost
- ideálem je nepravidelný gotický dům v nepravidelné krajině
- doba uvědomování si antiky: 1740–1750 objevy Pompejí a Herkulánea, počátky vykopávek; do té doby antika spíš literárním ideálem

Thomas Cole

- Architektův sen – obraz – architekt hledí na moře, kde se v dáli přes antické chrámy rýsují pyramidy, gotický kostel – svět představ

Lord Burlington

- Richard Boyle, 3rd Earl of Burlington
- vila v Chiswicku
- polovina 18. století, v antickém spíš Paladiánském stylu, sídlo si navrhl sám

Kew Garden – součástí anglických parků byly skleníky, zde stojí také čínská pagoda

Christopher Wren

- katedrála sv. Pavla
- poč. 18. století, vyprojektoval, když shořel Londýn asi 40 kostelů v duch GB tradice, v Anglii gotika nikdy nevyhasla

Horace Walpole

- polovina 18. stol. – Strawberry Hill – gotické sídlo, které si stavěl sám – je to taková rokoková gotika
- nepravidelnost, ale celek symetrický; kombinace klasicistních a historických prvků, komíny jsou detaily gotických sloupů
- interiér – však za zdmi sídlo skrývá rokokové a klasicistní pohodlí; toto sídlo stavěl jako muzeum, přestavoval a psal a vydával průvodce sídlem

John Nash

– přestavěl velkou část Londýna, jeho stavby jsou klasicistní
- Královský pavilon v Brightonu – variace na indický styl (poč. 19. století) přezdíváno šlehačka, vnitřek vybaven v čínském stylu, dobová tradice

John Soane

- návrh kostela – gotický, renesanční, románský – ale základ je pořád klasicistní bedna – stylový kostým; když navrhoval tak nejdříve zříceninu
- Národní banka v Londýně – 1788; vychází z tradičního palladianismu
- Soanův osobní dům – nápaditost řešení: kaple ve středu – světlo z hora, knihovna přirozené osvětlení

William Wilkins

- Národní galerie v Londýně dokončena 1826
- v Anglii též zvýšená obliba Cottage

- odkaz malebné architektury na kontinentu – zámky Hluboká, Hrádek u Nechanic

Francie

- francouzská tradice – racionalistická, René Descartes (1596–1650), jasnost, matematická poučenost, záliba a víra v nadosobní zákonitosti

Claude Perrault 1613–1688

- zde začíná tradice francouzského racionalismu; francouzský král toužil po nové fasádě Louvru – pozván Bernini, ale jeho cítění bylo příliš barokní, tedy stavbu navrhl králův lékař – všestranně vzdělaný Cl. Perault
- 1664 navrhl východní průčelí Louvru – hlavním motivem na fasádě je sloupoví, které zde (na rozdíl od barokních staveb, kde je dekorativní či jen efektní) plní tektonickou funkci -– drží celou římsu
- ve Francii byla i gotika racionalistická; v tomto období předčítán Vitruvius v Perraultově překladu
- dobrý vkus krásné jednoduchosti (formule klasicismu 18. – 19. století)

Marc-Antoine Laugier

- [ložér]
- Esej o architektuře 1775, francouzský klasicismus, ústřední téma – odmítnutí baroka; hledání ideálního tělesa: po baroku hledání jednoduchosti – prachýše – krychle, sloupy a překlad – břevno; Logier je Rosseauem architektury; architektura má být podřízena geometrii, má mít modul – krychle
- kostel Saint Genevieve v Paříži – půdorys kříž, čtverec

Carlo Lodoli 1690–1761

- z čeho vzniká tvar – materiál a statické zákonitosti, mimořádný důraz na funkci – má dobře sloužit

Jean-Nicolas-Louis Durand

- legitimní dědic Logiera a Lodoliho – klade maximální důraz na konstrukci
- ideální a nejdokonalejší jsou pro něj kruh a koule, ale uvědomoval si, že tato tělesa jsou v architektuře nepraktická, proto doporučoval používat čtverec a krychli; stavět přísně matematicky a šetřit materiál; úspornost a průměrnost
  Literatura, zdroje  | Kniha návštěv  | Kontakt  | Webmaster  | Severovýchod